Ocelářský a slévárenský průmysl byl na konci minulého století tak trochu stigmatizován jako odvětví, které příliš nepasuje k budoucnosti České republiky. Je příliš energeticky náročné, neekologické, zajišťuje zaměstnanost pro pracovníky s nižším stupněm kvalifikace a vzdělání. Toto průmyslové odvětví bylo často házeno do jednoho pytle s jednoduchými montovnami zahraničních firem v Česku či s těžebním průmyslem uhelným. Tedy jako obor, který je sice tradiční, ale vlastně o něj ani moc nestojíme, protože chceme být moderní, inovativní, čistí. Bohužel, než js me pochopili, jak moc je takové uvažování nesmyslné a založené na nepravdivých základech, vlak, v němž jsme desetiletí seděli v předních salónních vagonech, poněkud poodjel a my můžeme být rádi, že jsme chytili alespoň druhou půlku soupravy. Ocelářský průmysl v ČR a prakticky i v celé Evropě stále prochází obdobím zkoušky životaschopnosti. Ministerstvo průmyslu a obchodu spolu s Odvětvovým svazem hutnictví železa iniciovalo predikci vývoje českého ocelářského průmyslu do roku 2017. Podle ní je nezbytné respektovat některé skutečnosti, které mají na budoucnost ocelářské produkce v ČR zásadní vliv, resp. se co nejefektivněji s těmito skutečnostmi poprat. Predikce konstatuje, že ocelářství je materiálově i energeticky nadprůměrně náročné odvětví, hutní výrobu provázejí výrazné „ekologické souvislosti“. Geografická pozice České republiky má pro ocelářství řadu nevýhod, ať už jde o bezprostřední dostupnost surovin, typologii dopravních cest (vč. jejich délky a kvality), nebo též vymezený okruh možného vývozu produkce. Hendikepem totiž je, že ocelářství je v Česku v podstatě koncentrováno do jediného regionu, kterým je Moravskoslezský kraj. Kromě výše uvedených problematických aspektů, jejichž řešení je velmi těžko uskutečnitelné minimálně v horizontu několika desetiletí, se ocelářství musí vyrovnat i s dalšími nástrahami, naštěstí při dobré vůli zainteresovaných stran řešitelnými v časově poměrně krátkém horizontu. Jde především o zajištění a akceptaci úměrné ekologické zátěže při výrobě. Jednak utvořením přijatelného legislativního rámce, ale také prostým snižováním emisí a podporou projektů s pozitivním vlivem na ekologii. Od roku 1993 bylo z vlastních zdrojů hutních podniků investováno 97 miliard korun do snížení dopadů na životní prostředí v jejich okolí. Jednalo se o investice do modernizace výrobní základny (62 mld. Kč) a do projektů na ochranu životního prostředí (35 mld. Kč). Mezi dosažené výsledky patří zejména pokles emisí tuhých znečišťujících látek o 92 %, pokles emisí SO2 o 68,7 %, emisí oxidů dusíku o 64 % a také snížení produkce odpadů o 57 %. Aktuálně naštěstí neřešíme přímou dostupnost surovin a energií, ale spíše jejich stoupající cenu. Pro takto energeticky a surovinově náročné odvětví je zásadní omezení dalšího zvyšování již dnes vysokých cen vstupů. Jednou z možností je například zvýšení využití recyklací jako zdroje vstupů pro ocelářskou výrobu. Stejně jako v jiných průmyslových odvětvích musí být prioritou zintenzivnění přípravy a realizace projektů výzkumu, vývoje a inovací, a také využití zdrojů z evropských fondů či prostřednictvím operačních programů. Problém Česka i Evropy V souvislosti s masivním nástupem konkurence zejména z asijských zemí (a předně z Číny) se existenční problémy netýkají jen Česka, ale i dalších průmyslově vyspělých zemí Evropy. Zas a znovu se vynořuje napětí v obchodu, nadbytečnost kapacit ocelářství je zřejmá, pro EU je východiskem orientace na výrobkovou skladbu s vyšší přidanou hodnotou, vyšší koncentrace na financování výzkumu a vývoje i cestami společných programů (např. přes Výzkumný fond pro uhlí a ocel) a spolupráce charakteru technologického partnerství s klíčovými odběrateli, pro které inovace hutní produkce přináší ekonomické i ekologické efekty. Proto také např. Evropská komise zpracovala pro nejbližší období tzv. Steel Action Plan nebo Evropská ocelářská asociace (Eurofer) zahájila podpůrnou kampaň Manifesto 2014–2018, s kterými se obracejí na dílčí kompetentní orgány Evropské unie i národních vlád. Mimo výše uvedené výzvy, které stojí před celým průmyslovým odvětvím, EU klade důraz také na sociální aspekty – zajištění tvorby pracovních příležitostí a zvyšování odbornosti technického a řemeslného vzdělávání. Jedním z prvků možné podpory evropského metalurgického průmyslu by mohlo být i přijetí rezoluce o podpoře ocelářství v evropském hospodářském prostoru, kterou v prosinci 2014 přijal Evropský parlament. Na pozadí některých formulací v rezoluci lze totiž tušit snahu prolomit zákaz veřejné podpory v ocelářství, a umožnit tak bohatším státům EU dotovat nebo i de facto znárodňovat ocelárny v ekonomických potížích. Pro ocelářský průmysl ve státech jako ČR, která se státní pomocí v ocelářství nepočítá, by takový vývoj znamenal – pakliže by stát nepřehodnotil svou politiku – jednoznačné zhoršení jeho pozice na trhu EU. Neboť jak je známo, proti dotovaným komoditám se rovnými cenami dá konkurovat jen velmi stěží. Vyšší přidaná hodnota V oboru hutnictví neželezných kovů je základním nosným programem výroba polotovarů a hotových výrobků z mědi, hliníku, olova, zinku, niklu, drahých kovů a jejich slitin. Převážná část hutních výrobků jsou polotovary a výrobky určené pro výrobní spotřebu. Finální produkci tvoří zejména hliníkové fólie, lakované a profilované hliníkové plechy, měděné plechy, svařovací špičky, pájky, olověné a zinkové tyče a trubky apod. Hutnictví neželezných kovů je z pohledu technologických i výrobkových parametrů diverzifikovanější. Výrobní program, obsahující více než 80 podskupin hutních výrobků, zabezpečuje z cca 90 % devět rozhodujících kovohutnických společností. Převážná část zmíněných hutních výrobků jsou polotovary, které jsou určeny pro další výrobní spotřebu. Celková produkce oddílu hutního zpracování neželezných kovů se i nadále zvyšuje, díky růstu objemu výroby hliníku a jeho slitin a stejně tak růstu objemu produkce mědi a jejích slitin. K poklesu produkce dochází především u výroby ostatních neželezných kovů a jejích slitin (hořčík, nikl a jeho slitiny aj.). Vzhledem k tomu, že v ČR nemáme zdroje primárních surovin, je obor hutnictví neželezných kovů zaměřen především na zpracování upraveného neželezného tuzemského i zahraničního kovového odpadu a dovezených polotovarů ze zahraničí. Zpracování odpadů neželezných kovů je návazně úzce spojeno s ochranou životního prostředí. Některé firmy se specializují na zpracování ekologicky závadných odpadů s cílem recyklace kovů, např. baterie, zářivky atd. Závan optimismu Mezi pozitivní signály lze zařadit loňské předběžné výsledky ve výrobě surového železa v tuzemských hutích. Zaznamenala totiž meziroční nárůst o 2,8 % na 4,15 milionu tun. Hutě vyrobily i více surové oceli, a to 5,36 milionu tun, což bylo o 3,7 % více než v roce 2013. Vyplývá to z předběžných dat poskytnutých asociací Hutnictví železa. Ve výrobě surové oceli je v roce 2014 patrný meziroční růst 3 %. Objem roční výroby je ale nadále o 20 až 25 % pod úrovní, kterou tuzemské hutě vykazovaly před světovou hospodářskou krizí. Proti evropskému trendu se daří jít i největšímu českému producentu oceli Třineckým železárnám. Přestože třetina evropských výrobních kapacit v hutnictví je po krizi kvůli poklesu poptávky mimo provoz, v Třinci jsou s výrobou kolem 2,5 milionu tun ročně na předkrizové úrovni, dlouhodobě se drží v zisku a tržby měli loni rekordní – přesáhly 37 miliard. Třinecké železárny pochopily, že prostě nemohou konkurovat Číně a Indii v produkci levné oceli. Proto vsadily na rozšíření výroby na úrovni high-tech: speciální dráty a zušlechtěná tyčová ocel ve špičkové kvalitě. V tom je aktuálně nejvyšší přidaná hodnota. Do modernizace kontidrátové tratě vložily loni Třinecké železárny 800 milionů korun, do nové haly na loupané tyče 700 milionů. Ve výši investic byl uplynulý rok rekordní, celkem železárny utratily téměř čtyři miliardy korun. Zkrátka se ale nebudou držet ani letos. Jen do ekologie plánují letos vložit 1,2 miliardy korun. Další nemalé prostředky půjdou na výstavbu speciálních žíhacích pecí na drát a na tyče. Na konci roku pak železárny zahájí velkou investici do přestavby koksárenské baterie. Ta vyjde celkem na 1,2 miliardy korun. Její modernizace za plného provozu umožní technologický celek využívat dalších dvacet let. Velké investice do technologií se Třineckým železárnám vyplácejí. Například předloni v Třinci zaplatili 700 milionů korun za foukání prachového uhlí do vysokých pecí, což železárnám ušetřilo část nákladů za koks. Byla to největší investice roku 2013 a při roční úspoře 350 milionů korun se zaplatí už letos. Čína dělá trh Dalším z průmyslových odvětví, na kterém se Čína postupným vývojem stala hegemonem, je i ocelářský průmysl. V průběhu roku 2013 Čína dosáhla nadpolovičního podílu na celkové světové produkci a její podíl i nadále stoupá. Za tímto vzestupem stojí poptávka tamní ekonomiky, která rok od roku nabírá na rychlosti. I když, nelze vyloučit, že do určité míry se také jedná o efekt plánovaného hospodářství, které žádá stavby dalších oceláren bez ekonomických důvodů. Významnou podporu ocelářství poskytne Čína i nedávným schváleným uvolněním restrikcí zahraničních investic. Čínská Národní rozvojová a reformní komise snížila počet sektorů, ve kterých dosud omezovala zahraniční investice, a to z dosavadních 79 na 35. Otevírá oblasti jako reality, rafinace ropy, výroba papíru, luxusní lihoviny – a také ocel. Toto zmírnění má zlepšit výkon domácích čínských firem a přinést do země nové technologie. Navzdory plánům na reformu státních podniků však zatím vláda není příliš ochotna zbavit se větší kontroly nad ekonomikou. Lídři evropského metalurgického průmyslu si dobře uvědomují, že bez dostatečných investic do výzkumu, vývoje a inovací jim pomyslný vlak s konkurencí bude i nadále ujíždět. 180 evropských podniků chce v příštích letech investovat miliardu eur do vývoje nových slitin. Metalurgové počítají se 100 tisíci nových pracovních míst. V Londýně se na sklonku roku dohodli na sedmiletém plánu s názvem „Metallurgy Europe“. Miliardový program zahrnuje třináct pracovních úseků činnosti. Začínají novými žáropevnými slitinami pro kosmický program a jadernou techniku a přes vysoce výkonné proudové přenosové soustavy na supravodivém principu a termoelektrické materiály pro výrobu energie z odpadu pokračují novými katalyzátory pro výrobu plastů a léčiv až k vysoce pevným magnetickým systémům. Povolenky se prodraží Opačný efekt mezinárodní politiky, než jsou dotace, přinášejí emisní povolenky. A tady evropští oceláři varují. Navrhovaná reforma trhu s emisními povolenkami mezi roky 2020–2030 navýší údajně náklady hutí o 70 až 100 miliard eur. Ve hře je podle evropské ocelářské asociace Eurofer osud stovek tisíc pracovních míst. Oceláři proto vyzvali evropské státníky, aby jasně deklarovali, že hutě před dodatečnými náklady na emisní povolenky ochrání. Mezi signatáře výzvy patří i největší české hutě. Kvůli dodatečným nákladům by totiž nebyly schopny konkurovat producentům z jiných zemí, kde se za emise neplatí. I kdyby hutě zůstaly chráněny a systém obchodování s emisemi by fungoval jako dosud, musely by evropské ocelárny i tak za povolenky zaplatit 58 miliard eur, tvrdí Evropská ocelářská asociace Eurofer. Například pro skupinu ArcelorMittal by to představovalo při aktivitách v ČR náklady přibližně dvě miliardy eur ročně. Oceláři politikům navrhují, aby byl systém nastaven minimálně tak, že hutě, které investovaly v minulosti do nejlepších technologií a mají nejnižší emise, budou dostávat i nadále všechny povolenky zdarma. Obavy z dopadu reformy trhu s povolenkami probudily i západoevropské hutě. Ty jsou zatím chráněny nejen díky bezplatnému přídělu části povolenek, ale na rozdíl od středoevropských zemí jim mateřské vlády kompenzují i náklady na dokupování povolenek. Reforma by však výši těchto kompenzací zvedla a dá se čekat, že vlády by je už nechtěly plně financovat. Přestože se zdá, že je česká metalurgie po zásahu světovou hospodářskou krizí z nejhoršího venku, rozhodně není v záviděníhodné situaci. Musí se vypořádávat s řadou lokálních problémů, obhájit své místo mezi evropskými konkurenty v prostředí determinovaném nepřebernou řadou regulačních i dotačních instrumentů. A i když se jí podaří obstát na výbornou, z dálky ji již pozorují globální predátoři v čele s Čínou. /Michal Tuháček/