„Technologická agentura ČR aktivně podporuje realizaci řady programů aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Který z nich považujete v současném období za nejvýznamnější?“ zeptali jsme se odstupující předsedkyně TA ČR Ing. Rut Bízkové: Těžko říci, který je nejvýznamnější. Každý z nich přináší nějaký pozitivní efekt, dobré výsledky. Zároveň je pro nás zkušeností, z níž můžeme čerpat při tvorbě nových programů. Ty sice vždycky pozitivní být nemusí, ale umožňují nám dělat věci lépe. Zároveň vidíme, že jsou důležité programy, které jsou finančně „mohutné“, i ty, které jsou „za pár peněz“, ale jsou cílenou přesnou intervencí pro podporu celého systému výzkumu a vývoje. V tomto smyslu si velice si ceníme 1. podprogramu programu Gama, jímž pomáháme vytvořit systém komercializace uvnitř výzkumných organizací. Výzkumné organizace dostávají finanční prostředky na to, aby si samy vytvořily a provozovaly vnitřní „grantové agentury“. Jejich prostřednictvím podporují nadějné projekty, které budou mít výsledek použitelný v praxi. Slibujeme si od toho, že se výzkumné organizace samy naučí rozpoznat potenciál do praxe u projektů „svých lidí“ a budou podporovat to, co jim následně ponese peníze. Tím pádem to už nebudou dělat jen za „naše“, ale také za své prostředky. Schopnost komercializovat výsledek výzkumu je totiž jedním z nejslabších míst aplikovaného výzkumu. Na druhé straně jsou velké programy Centra kompetence a Alfa a jeho „následovník“ Epsilon. Centra kompetence umožňují tvorbu a dlouhodobou spolupráci výzkumných organizací a firem, a to poměrně rozsáhle. V každém projektu je v průměru osm partnerů, tři výzkumné organizace a pět firem. Tím, že šest až osm let spolupracují s podporou státu, vytvářejí se pro danou oblast/obor centra aplikovatelných znalostí, která by měla fungovat i nadále. V programech Alfa a Epsilon je zase spolupráce výzkumných organizací a firem zaměřena na praktický výsledek. Jsem ráda, že se jich daří dosáhnout. Tento typ spolupráce je totiž dalším velmi slabým místem výzkumu u nás. V souladu s platnou legislativou a s Národní politikou výzkumu, vývoje a inovací TA ČR poskytuje pro nové výzkumné a aplikační aktivity i nemalé prostředky. Kam ponejvíce směřovaly vloni? Kolik jich máte k dispozici pro letošní rok? V roce 2015 jsme vydali na projekty VaV 3 mld. Kč. Náš původní rozpočet sice byl 2,75 mld. Kč, ale historické rezervy a převod části prostředků z kapitoly MPO nám umožnily podpořit projekty ve větším finančním objemu. Nejvíce se vydává na projekty programů Centra kompetence a Alfa-Epsilon. V letošním roce je náš rozpočet podle parlamentem schváleného znění o 100 mil. Kč vyšší. Na projekty připadne 2,85 mld. Kč. Do oponentního řízení byl na sklonku roku 2015 mj. zaslán návrh na zřízení samostatného ministerstva pro výzkum. Jak se jeho vznik a rozvoj aktivit promítne do postavení a úkolů TA ČR? To záleží na tom, jak bude definitivní znění nového zákona vypadat. Mj. se počítá s podřízením Grantové a Technologické agentury ČR novému ministerstvu. To je „jev v Evropě obvyklý“. Agentury našeho typu bývají založeny jedním nebo více resorty. V každé zemi je to trochu jiné. Agentury u nás mají strukturu podobnou akademickému světu: výkonný aparát, kolektivní řídicí orgán (předsednictvo, které může být ve své funkci jen dvě za sebou jdoucí čtyřletá období), výzkumnou radu, dvanáctičlenný sbor (také maximálně na dvě čtyřletá období) a kontrolní radu s obdobným časovým mandátem. Zatímco předsednictvo a výzkumnou radu jmenuje vláda, kontrolní radu volí tajným hlasováním Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Návrh na členy předsednictva a výzkumné rady dává vládě Rada pro výzkum, vývoj a inovace a dosud bylo zvykem, že ona sama v tajném hlasování rozhodla o těch, které vládě navrhne. Činila tak na základě zveřejněné výzvy, aby ti, kteří se výzkumem zabývají, dávali návrhy na potenciální členy těchto boardů. To daleko více připomíná konstrukci řízení Akademie věd ČR a vysokých škol než státní úřady. Lze to změnit. Potřebná je ale diskuse, jak změnu uskutečnit tak, aby byla užitečná a „neotřásla systémem“. Pro revoluce jakéhokoli typu není totiž důvod. Jak vidíte z předchozího výčtu, TA ČR změna zasáhne podle toho, jak bude vypadat. První návrh budoucího zřízení, s nímž jsme měli možnost se seznámit, nevypovídal příliš o znalosti praktického fungování agentur a podle mého soudu by nebyl v praxi snadno proveditelný. V debatách o dalším rozvoji aplikovaného výzkumu v ČR a o naplnění Aktualizované národní politiky VaVaI na léta 2009–2015, s výhledem do roku 2020, českou odbornou veřejnost mj. iritovala diskuze, co je (resp. co už není) „průmyslový výzkum“ podle evropských pravidel veřejné podpory a kdo je za tento typ výzkumu odpovědný. Podle vašeho mínění: kdo musí nést odpovědnost za aplikovaný výzkum u nás do budoucna (a to nejenom ve vztahu k Evropské komisi a k Evropskému parlamentu)? Pokud jde o „průmyslový“ výzkum, je to stejné jako s „produkty“. V Česku je průmyslový výzkum ten, který se týká průmyslu, což umíme vyjádřit OKEČ/CZ-NACE. V naší tradici je průmysl chápán jako zpracovatelský průmysl, možná k tomu ještě těžba surovin a energetika. Ale to je všechno. Podobně je pro nás anglický ‚product‘ „produktem“ (neboli „výrobkem“). Postupně jsme si, doufám, vysvětlili, že „průmyslový“ znamená „aplikovaný“, tedy vedoucí k praktickému výsledku, a produktem je nejen výrobek, ale také služba, resp. aplikace / aplikovatelný výsledek výzkumu. Pokud jde o odpovědnost za výzkum, pak nepochybně by bylo nejlepším řešením ministerstvo pro vysoké školy, výzkum a vývoj. Není efektivní vytvořit úřad, který by neměl v působnosti vysoké školy. Jejich podíl na výzkumu je dnes zásadní. Univerzity jsou významné zejména pro aplikovaný výzkum. Upozorním jen na dvě charakteristiky: počet lidí ve výzkumu na vysokých školách se pohybuje okolo 17 000 (a to většinou na 25 veřejných vysokých školách, na soukromých je vědeckých pracovníků relativně málo). Ve „vládním sektoru“, tj. na ústavech AV ČR, v ostatních veřejných výzkumných institucích a soukromých výzkumných organizacích (dohromady asi stovka organizací) je to asi 11 000. Lidé na vysokých školách vytvářejí skoro 3/4 všech výsledků výzkumu… Financování výzkumu tvoří významný díl příjmu vysokých škol. Rozdělení odpovědnosti mezi několik resortů se ukázalo jako nepříliš funkční, ale jistě je také možné. Závisí to na tom, jak dobře bude celý systém nastaven a zajištěn fungujícími pravidly. Při pohledu na českou vědu a tuzemské inovační aktivity někdy sklouzáváme k oběma krajním polohám: od nadšené adorace několika málo špičkových a perspektivních oborů (nanotechnologie, biotechnologie, farmacie, materiálové inženýrství) až k nevlídné, ne všechna fakta vystihující kritice tradičních odvětví. Jaké impulzy z vědecky i průmyslově vyspělé ciziny bychom si měli co nejdříve a co nejefektivněji osvojit u nás, např. při formulaci dlouhodobých priorit rozvoje ČR a při přípravách strategického dokumentu „Česká republika 2030“? Mé hluboké přesvědčení je, že Průmysl 4.0 není jen německou reakcí na globální trendy, ale revolucí, která nás zasáhne. Ať to chceme, nebo nechceme. Je pro nás velkou příležitostí, ale také velkým rizikem, pokud „do vlaku nenaskočíme včas“. Kreativita českých lidí je neuvěřitelná. Změna, která zahrnuje digitalizaci, robotizaci, nejobecněji řečeno „internet věcí a služeb“, je něco, co dává České republice (zemi s vyspělým průmyslem a uprostřed Evropy, kam vedou všechny cesty – co by za naši pozici dalo třeba Finsko?) obrovskou příležitost. Na druhé straně jsme málo schopni se domluvit na cíli a společně jít za ním. To nás velmi oslabuje. Jak bude vypadat ČR v roce 2030? Používám k tomu stále stejný příklad: Bude to země, kde mladá rodina může žít v zastrčeném koutě v přírodě na Jesenicku, v „chytrém“ domě se zahradou (na níž se pase koza), rodiče s dobrým vzděláním pracují po internetu (pro pravděpodobně nadnárodní firmu), děti se učí e-learningem (protože do školy je daleko), k doktorovi se jezdí jen v případě, že si nedovedou poradit přes počítač, a dojede se k němu elektromobilem bez řidiče, který si rodiče objednají jako službu (proč by se o takový kus stroje starali, že?)… Všechny ty elektromobily a „chytré domy“ se ovšem musejí nadále vyrábět ve fabrikách. Ty budou potřebovat sice menší, ale stále velký objem energie pro všechny své roboty, 3D tiskárny a je řídící počítače. V riziku tedy budou výrobci meziproduktů. Zato koneční výrobci budou prodávat výrobky s dobrou marží, i když za relativně nízkou cenu. Nejbohatší ovšem budou nositelé know-how pro řídicí počítače a dodavatelé „fabrik na míru“… a jsme u německého Průmyslu 4.0. Jen doufám, že jsem vás svými představami příliš nevyděsila! /wa/