O současnosti a budoucnosti českého sklářského a keramického průmyslu TECHNIK besedoval s osobou nejpovolanější – prezidentem Asociace sklářského a keramického průmyslu a manažerem AGC zpracovatelských firem pro střední Evropu Ing. Petrem Mazzolinim. Tuzemský sklářský a keramický průmysl překonal předchozí transformační problémy i dopady globální ekonomické recese se ctí. Jak hodnotíte tuto etapu v jeho životě z pohledu výroby, technické transformace i zapojení nové generace sklářů a keramiků? Je dobře, že tato etapa přišla. Dobře pro celý průmysl. Nemíním to nijak zle. Pravdou je, že podnikatelské prostředí se provětralo a zůstaly pouze silné nátury se zdravými a silnými kořeny. I když i ony musely také něco obětovat. K nim se později přidala druhá vlna investorů, která přinesla novou energii a optimismus do řady tehdy skomírajících neduživých firem. Byť je sklářské odvětví charakteristické dlouhými investičními cykly, někdy to bylo až příliš. Podfinancované firmy samy nemohly dlouho vydržet. Noví majitelé, často již zkušení investoři, rychle pochopili a nalezli, kde se nabízí příležitost, a svými penězi, manažerskými znalostmi, nadšením i jasnou strategií postavili na nohy lecjakou firmu. Především sklářské firmy z tehdejší velmi silné skupiny BCT a výrobci porcelánu z PP se po roce 2008 znovu nadechli a začali se proměňovat, modernizovat, restrukturalizovat své orgány. Viditelně a postupně narůstá objem investic a generálních oprav. Velcí i malí hráči instalují nové technologie. Inovují, aby se udrželi minimálně v evropské špičce, a také zdokonalují svůj marketing. V neposlední řadě i samotné budovy továren a provozy změnily svůj vzhled a staly se dobrými reprezentanty svého odvětví. Pamatuji se, jak jsem byl zklamán, když jsem před 10 lety poprvé navštívil jednu velmi známou firmu se světovým brandem. Viděl jsem oprýskanou továrnu s polovinou vysklených oken. Pracovníky oblečené v tom, co si přinesli do práce z domova. Bez viditelného zájmu seděli na prknech položených na prázdných sudech, která nahrazovala židle a lavice. A tato továrna tehdy byla tzv. české „rodinné stříbro“. Řada firem sice obchodně pokračovala na tradičních trzích. Hlavně v Evropě, která tehdy už byla, pro většinu z nás, tržištěm číslo jedna. V té době ovšem gradovala obchodní agresivita východoasijské konkurence (všemožně podporované svými národními vládami, což mimochodem trvá dodnes) v průniku na zahraniční trhy. Skla z těchto zemí se u nás objevovalo víc a víc. Cena byla často nesmyslně jinde, bezkonkurenční. Aby ne, když si východoasijský export užíval silné domácí podpory a současně nezájmu EU s tím něco provést. Ne vždy šlo o férovou soutěž. Později na nás (jako na další místní exportéry) dopadla politická krize v Rusku. To pro řadu našich firem představovalo největší trh. Kdo chtěl tady růst, musel se zaměřit dál a mimo tyto trhy, do vzdálenějších destinací. Na další kontinenty nebo už tehdy velký respekt budící Blízky východ. Díky tomu všemu je dnešní obraz českého sklářského a keramického průmyslu mnohem optimističtější, silnější a stabilnější. Sklo a keramika jsou surovinově i energeticky náročné obory. ČR je základními materiály vybavena jen zčásti. Jak se tuzemským sklářským a keramickým podnikům daří zhodnocovat základní energetické a surovinové vstupy? Máte pravdu, jsme energeticky náročné odvětví. Dobře to nezní. Ale na druhou stranu naše výrobky významně šetří energii svým spotřebitelům, byť až později. Roztavit sklářský kmen a vytvořit z něj sklovinu přirozeně vyžaduje mnoho energie. Je zapotřebí spálit kubíky zemního plynu, tuny ropných produktů či elektřiny. V každém případě v naší zemi energie pochází především z fosilních paliv a to znamená, že významně přispíváme k tvorbě škodlivých emisí. Je to náš velký problém. Riziko pro udržitelný rozvoj odvětví a také ohromná nákladová zátěž. Obzvláště v prostředí Evropy, kde je vyžadována disciplína a odpovědnost všech místních entit k budoucnosti světa. Kde jsou pravidla stanovována tak, aby po nás nezůstala příslovečná potopa. Všechny technologie na území EU tak mj. musejí být tzv. udržitelné a zahrnovat v sobě minimalizaci negativního dopadu na životní prostředí. A to stojí peníze a zhoršuje naši konkurenceschopnost. Proto stoupá energetická účinnost tavicích agregátů. Instalují se zařízení na čištění spalin, filtry pro zachycování prachu, rekuperátory tepla, denoxy atd. atd. S cílem snížit za sebou špinavou stopu, být skoro neviditelný. Firmy inovují své tavicí procesy podle nejnovějších standardů BAT. Jsem si jist, že v této zemi málokdo ví, že na severu Čech, v Teplicích, vyrábí ploché sklo pravděpodobně nejúčinnější sklářský tavicí agregát na světě, s nejnižší měrnou spotřebou energie. Jeho vývoj byl hrůzostrašně drahý, ale výsledek je mimořádně šetrný ke svému okolí. A podobnou cestou jde celé odvětví. Přesto, ekologická a energetická legislativa EU28 se zpřísňuje, nároky na úroveň používané techniky a technologie stoupají. Jsou české sklářství a keramika schopny vydržet tento tlak? Souhlasím, evropská klimatická politika a její jednotlivá nařízení jsou mimořádně silné nástroje změn. Stanovené cíle a hranice jsou sice krásné, ale stále hodně vysoko. Některých z nich se možná podaří dosáhnout až za 10, za 20 let. Ale určitě už dnes určují další vývoj celého průmyslového odvětví. Na přípravě řady z nich se podílíme jako oponenti či konzultanti. Je pořád nutné usměrňovat někdy bezbřehou aktivitu úředníků, tvůrců pravidel, nesoucích odpovědnost za jejich tvorbu. Musíme monitorovat (a pokud nám to síly dovolují) i ovlivňovat vznik dalších nařízení, cílů a příp. modelovat sociální a finanční dopady na naše odvětví. Tím určitě nechci říct, že je to špatný směr. Naopak. Současné téma číslo 1 je, co udělat pro to, aby se některá odvětví, která se příčí ambiciózním plánům Evropské komise, nemusela přestěhovat za hranice Evropy. Jak co nejlépe (s ohledem na průmysl, na jeho sociální dopady i životní prostředí) stanovit budoucí pravidla pro přerozdělování a obchodování emisních povolenek, která tento potenciální exodus mohou významně ovlivnit. Pracujeme také na stanovení nových unijních pravidel při používání krystalického kysličníku křemičitého (tedy písku), s cílem zamezit jeho respiraci. I obyčejný písek může být trnem v oku. Také ostatní sklářské suroviny jsou z tohoto pohledu chemické látky a tak bylo rozhodnuto, že i zde musí existovat pořádek REACH. Jak s nimi nakládat? Skláři i výrobci porcelánu proto řeší složení svých sklovin s ohledem na obsah a chování těchto chemikálií. Hodnotí se jejich budoucí uvolňování z výrobků především při kontaktu s potravinami. I zde může neobratný a horlivý úředník, bez patřičných odborných znalostí, udělat z vaší skleničky na limonádu potencionální zdroj nebezpečí pro váš organismus. Je nutné být pořád připraven a korigovat tyto aktivity. I proto jsme v Čechách sdruženi ve spolku sledujícím společné zájmy sklářů a keramiků. Jmenovitě v Asociaci sklářského a keramického průmyslu ČR. Ta má prodloužené ruce do Bruselu prostřednictvím sklářských odvětvových organizací a Glass Alliance Europe. Chceme tak předcházet budoucím nedorozuměním. Zdálo by se, že základní technologie pro výrobu skla a keramiky jsou po léta neměnné. Přesto: i tento obor prochází technickým a technologickým vývojem. Které inovace z poslední doby byly rozhodující? Jaké efekty svým zřizovatelům přinášejí? Daří se podnikům sklářského a keramického průmyslu dobře spolupracovat s domácím základním a aplikovaným výzkumem? Opravdu, základní technologie výroby skla se už dlouho nezměnily. Pořád se používají víceméně stejné postupy a suroviny, adaptují se různé technologie tavení, především s větší energetickou účinností. Příčinou těchto zdánlivých „ne-změn“ je i to, že sklářství prochází dlouhodobě trvalým rozvojem, nikoliv nárazovým. Spíše se inovují základní existující procesy s ohledem na vyšší energetickou účinnost, na vyšší nároky na kvalitu výrobků. Ale taky se zvyšuje dostupnost některých používaných materiálů. Pozastavme se třeba u technologií tvarování, dalšího zpracování a finální úpravy skla. Zde změny rozhodně jsou. Sklo díky nim dostává nové funkční vlastnosti, které byste u něj před lety nehledali. Různé coatingy (což umožňují ve sklářství stále více rozšířenější magnetrony) přidávají plochému sklu nebo obalům další možnosti. Např. ploché sklo umí řídit průnik i reflexi elektromagnetických vln. Dnes už není problém pro architekty korigovat sklem teplo, světlo, krátkovlnné záření apod. podle potřeb projektu. Další sklo má antiseptické vlastnosti a úspěšně zabíjí bakterie ve svém okolí. Sklo je taky základní materiál na solárních panelech, v chemických laboratořích i v našich kuchyních. Moderním sklem o tloušťce několika nm se izolují stavby, vodí světlo atd. To vše je sklo a jeho využití v našem životě roste. Navíc jde o ekologický materiál v uzavřeném životním cyklu. Svůj život končí ve střepech, které skláři znovu použijí na výrobu nových skleněných krás. Tuzemští producenti skla a keramiky jsou tradičně velkými exportéry své produkce. Jakou podporu cítíte pro své vývozní aktivity ze strany státu? Co by bylo zapotřebí do budoucna zlepšit? Zaplať Pán Bůh, že nemusíme mnoho spoléhat na pomoc státu. Samozřejmě jeho podpora je a bude vždy i ve vývozu vítaná, hlavně pro menší organizace. Ale průmyslníci, výrobci skla, porcelánu a keramiky si své obchody řídí raději sami. A úspěšně, jak už jsem uvedl. Jsme na všech kontinentech a určitě neděláme této zemi ostudu. Zajímavým statistickým údajem je (a současně o úspěšnosti exportu mnohé vypovídá) procento exportu z celkových prodejů skla. Hodnota se pohybuje v intervalu 80–90 %. Stačí to jako odpověď? Nerad bych zapomněl na dobré slovo nebo úmysl našich státních orgánů. Např. příspěvek na zahraniční veletrh je příjemný a politická delegace asi pro některé také [úsměv]. Řada vašich kolegů – ředitelů průmyslových firem – si dlouhodobě stěžuje na nedostatek mladých odborníků pro konkrétní obory a podniky. Jak si v tomto směru stojí tuzemské sklárny a keramičky? Tak to tedy problém je. A vnímáme ho jako významný strukturální problém v celém českém průmyslu. Mladí lidé nebyli dlouhodobě připravováni na práci pro průmysl. Kvalita školicích institucí (úmyslně neříkám škol) často poklesla. To logicky přineslo své produkty. Málo kvalitní a ještě často orientované jiným směrem. Odvráceným. Naštěstí existují výjimky, ale těch je jako šafránu. Na našem pracovním trhu chybějí fachaři, kteří by si přinesli ze škol základní pracovní návyky a dovednosti. Chybějí operátoři, kteří by mohli obsluhovat dnešní sklářské stroje. Obecně mi u většiny lidí, kteří zůstali na volném trhu, chybí vůle, poctivost a odpovědnost k práci, kterou vykonávám. Vlastně se o dobré pracovníky přetahujeme… Bez ohledu na jejich věk. Je to jako na Klondiku. Zlata je prostě málo. Statistiky nezaměstnanosti mohou naznačovat cokoliv. Třeba že existuje volná pracovní síla. Kde ale? Je neregistrovaná a bere šedé peníze, protože exekuční příkaz jim nedovolí už nikdy vydělat rozumné peníze a živit rodiny? Nebo se raději válí celé dny doma? Pracovníky potřebujeme, a nemáme je. Bohužel docílili jsme toho, o co naše vlády léta populisticky usilovaly. Práce některým lidem nevoní, protože existují snazší zdroje příjmu. A tak se procento nezaměstnanosti zastavilo na hodnotě, kterou jsme si zde sami svým sociálně politickým přístupem nastavili. /lav/