„Pane vicepremiére, jak hodnotíte aktuální výsledky českého základního a aplikovaného výzkumu v oblasti nanotechnologií?“ zněla naše první otázka v rozhovoru s místopředsedou vlády ČR pro vědu, výzkum a inovace MVDr. Pavlem Bělobrádkem, Ph.D., MPA: oblasti technologií je ČR nepochybně na světové špičce. A je třeba říct, že významně vynikáme i v oborech, jako jsou optika, výroba elektronových mikroskopů, části automotive odvětví, strojírenství, oblast úspěšných antivirových společností v IT. Všude tam máme své šampióny. „Česko je přeci nano“ a funguje u nás myslím velice dobře. Nanotechnologie vidím jako příklad tzv. smart specializace, které jsou v našem centru zájmů už i proto, že jsme zodpovědní za Národní výzkumnou a inovační strategii pro inteligentní specializaci ČR. A tato tzv. RIS3 strategie má pomoci zajistit efektivní zacílení evropských, národních, regionálních i soukromých peněz do nejperspektivnějších oblastí výzkumu a podnikání. Bavíme se tu až o 70 mld. Kč v horizontu do roku 2023. Jde o dlouhodobé plánování a posilování konkurenceschopnosti země. Nanotechnologie by zde měly díky svému potenciálu sehrát významnou roli. Máme výbornou základnu v Liberci. Existuje aktivní Asociace nanotechnologického průmyslu ČR. Máme tedy kvalitně našlápnuto. Z vašeho pohledu: je ČR aktivním účastníkem vědecko-výzkumných prací (a nejenom ve sféře nanotechnologií) i v evropském a celosvětovém měřítku? Pokud existují nějaké rezervy, na co se třeba zaměřit do budoucna? ČR je aktivní hráč. Ať už v oblasti chemie, nebo fyziky. Vzpomeňme Evropskou organizaci pro jaderný výzkum (CERN) nebo unikátní superlaserové centrum ELI, které vyrostlo v Dolních Břežanech u Prahy. Nerad bych opomněl jiná excelentní centra, která vznikla v posledních letech a zahajují výzkumné programy. Není zde prostor k vyjmenování všech. Další mezinárodní integrace našeho VVI a větší zapojení našich projektů je jistě žádoucí. Příležitostí k naší účasti jsou nově vybudované vědecko-výzkumné infrastruktury, do nichž jsme alokovali miliardy korun i kvalitní lidské zdroje. Do těchto center přišlo také hodně zahraničních vědců. Nelze opomenout ani vysoké školy, které by se měly ještě více otevřít a internacionalizovat, jít cestou specializace a zaměřit se v budoucnu na to, v čem patříme mezi špičku. Jak v oblasti excelence, tak v aplikovaném výzkumu. Je čas si říct: zaměřme se na oblasti, kde výrazně vynikáme v globálním měřítku, a tam vícezdrojově směrujme finance. A k vaší druhé otázce. Rezervy spatřuji především v lidských zdrojích. Je to spjato s výukou už na základních školách a v přilákání dětí ke kariéře ve vědě a ve výzkumu. Rezervy vidím ovšem také ve finančním ohodnocení vědců, a to nejen našich, ale i zahraničních. Často jde o mladé lidi, kteří nepřicházejí sami. Chtějí zakládat rodiny, mají nějaké životní nároky a často i velké možnosti při rozhodování o tom, kde s rodinami „zakotví“. Tyto lidi bychom u nás měli udržet. Je to investice do naší budoucnosti. Jak lze nahlížet na stávající zájem aplikační sféry o nejnovější poznatky českých vědců? Lze se ve světě inspirovat nějakými podnětnými legislativními, věcnými či dotačními programy, abychom tempo a efekty exploatace (a nejenom ve sféře nanotechnologií) v tuzemské praxi umocnili? Hledejme vzory tam, kde to funguje. Nabízí se inspirace sektorově orientovanými programy nebo organizacemi, jako je na západ od nás Fraunhofer Institut v Německu, na jih Christian Doppler Gesellschaft v Rakousku nebo další výzkumné organizace např. v Dánsku. Musíme se rozhlížet v USA, v Izraeli nebo Jižní Koreji. Touto cestou jdeme a aktuálně předkládáme návrh nové Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací. Jeho podoba obsahuje nový sektorový přístup, který má právě umožnit a kultivovat diskusi mezi aplikační sférou a vědci. Ta totiž často není dostatečná. I když ve svém okolí vnímám rostoucí zájem, což je pozitivní signál do budoucna. Řada vědeckých i průmyslových oborů pociťuje nedostatek mladých odborníků. Bude jich časem dost i pro nanotechnologie: ve vědeckých laboratořích i na aplikačních pracovištích? Otázka kvalifikovaných lidských zdrojů nás dlouhodobě pálí. V postindustriální ekonomice (při probíhající 4. průmyslové revoluci) jsou kvalitní lidské zdroje alfou a omegou našeho úspěchu na globálním hřišti. Je nutné si ale říci, že musíme začít už u dětí na základních školách, u jejich rodičů a systematicky budovat obraz perspektivních oborů. Čínští, jihokorejští nebo singapurští studenti studují to, co je bude v budoucnu dobře živit. Čeští (potažmo evropští) studenti to, co je baví. Jsou to především rodiče a základní stupně vzdělávání, kdo dětem dává primární doporučení, anebo je naopak odrazuje od toho kterého oboru studia. Z naší pozice problém řešíme meziresortně. Snažíme se věc komunikovat a koordinovat napříč se všemi hlavními aktéry, jako jsou Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo práce a sociálních věcí, zástupci sdružení škol nebo průmyslové reprezentace. Platformou pro tato jednání je nám od letoška nově Rada vlády pro konkurenceschopnost a hospodářský růst, kterou na můj návrh schválila vláda a jíž předsedám. Jak vážně pojímám aktivity a výstupy z práce této rady, dokazuje i to, že jejími místopředsedy jsou ministr průmyslu a ministryně školství. A vzhledem k důležitosti a palčivosti tématu jsme pod její hlavičkou zřídili samostatný Výbor pro technické vzdělávání. /UAI/