Jaké je skutečné postavení českého průmyslu obráběcích strojů ve světové konkurenci a jak bude vypadat tento průmyslový segment za několik let? Dělá náš stát dost v oblasti podpory tuzemských výrobců a kde se pro ně rýsují nejlepší perspektivy? Co by se dalo českým firmám doporučit, aby se jim vedlo stejně dobře, nebo i lépe? O odpovědi jsme požádali ředitele Svazu strojírenské technologie Ing. Oldřicha Paclíka, CSc. Jak byste specifikoval český průmysl obráběcích strojů vzhledem k jiným zemím? Podle statistických údajů je Česká republika v produkci obráběcích a tvářecích strojů zhruba na 14. místě na světě. Jsme tak například před takovými zeměmi, jako je Francie, Švédsko, Nizozemsko, Brazílie, Rusko nebo Indie. V evropském žebříčku jsme zhruba na 8. místě. Naše pozice je tedy slušná, ale je třeba intenzivně pracovat dále, aby se průmysl obráběcích strojů v České republice rozvíjel a mohl být i nadále strategickou základnou strojírenství. Varováním je to, že nás již předstihly země, jako je Rakousko nebo Turecko, a to nejen v objemu, ale například i v produktivitě. Myslíte si, že se ještě stále můžeme s čistým svědomím hlásit k bohaté historii a tradici tohoto oboru u nás? Jsme ještě stále v tomto oboru světovou velmocí, nebo již je to jen minulost, na kterou vzpomínáme a která se nevrátí? Myslím si, že v tomto oboru, náročném na kvalifikaci, zručnost a dlouhodobou praxi, se k silné tradici hlásit můžeme. Jsou ale země, jako je Německo, Japonsko, Itálie nebo Korea, které se dostaly na úroveň, jež je pro nás v nejbližší době nedosažitelná. V Evropě se nacházíme kdesi uprostřed a myslím si, že toto postavení je třeba udržet a nedopustit, aby se zhoršovalo. Myslíte, že čeští výrobci mají šanci obstát ve světové konkurenci jako jedinci, nebo že časem bude většina z nich donucena k fúzím, vstupování do skupin, jako je například Alta, nebo dokonce k prodeji zahraničnímu majiteli? Během druhé poloviny 20. století se konkurenceschopnost trvale propadala, a vzniklé škody proto určitě nepůjde napravit nějakým jednoduchým způsobem. Ztráta se patrně již dohnat nedá a navíc si myslím, že se na tomto oboru podepsala i ne zcela šťastná privatizace před 25 lety, kdy se razil názor, že si firmy v tržním prostředí najdou své místo zcela samostatně. Bohužel se nepodařilo dovést k úspěšnému konci ani to, co bylo nastartováno v druhé polovině 90. let, tedy snahu o integraci nejlepších firem v tomto oboru do jedné skupiny. Leckdo si možná vzpomene na pokus vytvořit skupinu výrobců obráběcích strojů s názvem ZPS Group, který iniciovala firma ZPS Zlín společně s několika dalšími. Tento pokus se bohužel nezdařil a firmy se tak dnes na trhu obráběcích strojů musejí „prát“ každá sama za sebe. To má řadu nevýhod, zejména co se týče objemu kapitálu a know-how. Takových firem je nejen u nás, ale i ve světě celá řada a do budoucna je třeba počítat s tím, že samozřejmě nebudou schopny konkurovat těm největším. Nejde o obecný trend, jehož výsledkem bude, že za pár let na světě zůstane jen hrstka výrobců- gigantů, jako je například DMG MORI, a několik vysoce specializovaných menších firem, především japonských? Je třeba říci, že tento trend pokračuje ve všech oborech. Integrace je typická nejen pro automobilový průmysl nebo informační technologie, ale v podstatě prostupuje celým podnikatelským prostředím. Děje se tak i v našem oboru, vždyť fúze DMG a Mori je stará jen několik let. Je jasné, že zejména tyto fúze umožňují soustředit ohromné síly do oblasti výzkumu a vývoje. V této oblasti menší firmy zdaleka nemohou stačit, a náskok velkých společností bude tudíž dále narůstat. Produkty menších firem tak budou mít stále menší šanci dostat se do klíčových oborů, jako je letecký a automobilový průmysl. Proniknout dnes například do automobilového průmyslu s běžnými obráběcími stroji prakticky nelze. Lze říci, že velké společnosti si tak vytvářejí svůj vlastní trh. Nepomohlo by českým firmám, kdyby se spolu dokázaly lépe domluvit a vystupovat na světovém trhu jednotně, například pod záštitou silného oborového svazu? Domnívám se, že úvahy o spojení mají opodstatnění, ale náš svaz toto spojení provést nemůže, to mu nepřísluší, svaz není podnikatel. Jak hodnotíte snahy českých firem otevírat vlastní závody v zahraničí? Je to dobrá cesta? Z konkrétních snah tohoto druhu vím pouze o tom, že TOS Varnsdorf a Kovosvit Sezimovo Ústí otevřely závody v Rusku a Číně. Je to určitě krok správným směrem, protože tyto trhy jsou takového charakteru, že si nedokážu představit, že by tam tyto firmy dovážely výrobky přes půl světa a zůstaly na konkurenceschopné úrovni. Věci musejí být na místě rychle, ať již se jedná o stroje, náhradní díly nebo technickou pomoc. Otázkou je, jak se situace na jednotlivých trzích bude vyvíjet, může to být podnikatelské riziko, ale z hlediska konkurenceschopnosti a posílení pozice na daném trhu je to krok správným směrem. Kde vidíte největší perspektivy odbytu českých obráběcích strojů? Na tuzemském trhu, nebo v zahraničí? Na která teritoria bychom se podle Vás měli primárně orientovat? Výroba obráběcích strojů je obor tradiční a trvá poměrně dlouho, než se na daném trhu etablujete. Domnívám se, že české firmy by se rozhodně měly snažit zůstat na domácím trhu, protože zde je jejich konkurenceschopnost nejvyšší. Komunikace se zákazníky je nejsnazší, nemají to k nim daleko s náhradními díly, stroji ani lidmi. Na druhou stranu je pravda, že tento trh je malý a podnikatelským záměrům řady firem nemůže stačit. Po českém trhu je trhem číslo dvě Německo jakožto evropská strojírenská velmoc. Perspektivní je určitě také Čína a věřím tomu, že jím opět bude i Rusko, až se finančně zkonsoliduje. Jak perspektivní jsou ostatní trhy, je otázka. Domnívám se, že to již záleží na každém jednotlivém podniku, k jakým konkrétním zakázkám se dostane. V současné době všichni trvale skloňují slovo „inovace“. Vidíte tento trend i u našich výrobců, nebo jsou spíše rigidní v tom smyslu, že se drží osvědčených konceptů, které zákazníci (zatím) kupují, a do vývoje příliš neinvestují? Inovace a výzkum jsou klíčovými faktory. Otázkou však je, kolik si firmy mohou dovolit do inovací investovat, zda na to mají lidi a zda vůbec vědí, kterým směrem jít. Inovace můžeme rozdělit do dvou kategorií. Jedním principem je inovovat evolučně, tzn. firma postupuje po malých krocích ve svém oboru tak, aby si udržela svou klientelu. Podle druhého inovačního přístupu začneme úplně od nuly se zcela novými produkty. Osobně bych nevylučoval ani jednu z těchto variant, nicméně strojírenství je obor klasický a revoluce se nedají příliš očekávat. Něco jiného je to v IT či v biotechnologiích, tam je tomu naopak. Myslím si, že pro obor obráběcích strojů je typická cesta evoluční, tedy udržování si stávajících zákazníků a postupné rozšiřování vlastních trhů. Charakteristickým představitelem tohoto přístupu je TOS Varnsdorf, firma, která je na trhu již dlouho, své produkty a procesy neustále zlepšuje, pečlivě si vybírá zaměstnance a v zásadě se jí daří. Vnímáte současnou situaci v tomto průmyslovém segmentu u nás pozitivně? Jak odhadujete jeho budoucnost? Ne všechny firmy samozřejmě patří ke špičce, tak tomu není ani v Německu, ani v Itálii. Řada z nich je tam na obdobné úrovni jako české firmy. Vůbec nechci říci, že tento obor u nás nemá budoucnost, pouze se mi zdá, že v brzké době není pravděpodobné, že by některá z českých firem mohla proniknout na samotnou špičku oboru. Dnes rozhoduje know-how, nikoli výrobní kapacity. Důležité je mít kvalitní lidi a pevné místo na náročných trzích. Nám se bohužel na takovýchto trzích příliš nedaří a přesouváme se spíše na ty méně náročné. Co se týče kvalifikovaných pracovníků, bude nutné řešit komplexně problematiku celého našeho školství. Jaký je Váš názor na podporu státu? Jaký mají státní intervence dopad na tento průmyslový sektor? Myslím si, že hlavní rolí státu je vytvářet vhodné podmínky, nediskriminovat a podporovat celkovou konkurenceschopnost země. Dívám se na věc z pohledu výrobce, tzn. že základem prosperující ekonomiky jsou firmy a základem firem jsou lidé. Stát se má starat pouze o to, aby zde vyrůstali chytří lidé, aby měli zájem o tuto práci a chuť stát se nejlepšími ve svých oborech. Vše ostatní bych již nechal na firmách. Máte nějaká doporučení pro české výrobce, která by jim pomohla nejen hned, ale i do budoucna? Žádná zvláštní doporučení nemám, ale řekl bych krátce, že pokud se naše firmy chtějí udržet a rozvíjet, měly by dělat vše pro to, aby si udržely lidi, inovovaly co nejvíce produktů a procesů a dělaly to nejlepší i z pohledu zaměstnanců. Mnohokrát jsem se totiž setkal s tím, že firma sice něco znamenala, ale když se na ni člověk v jejím působišti zeptal, tak se o ní nic dobrého nedozvěděl. Pokud má firma z nějakých důvodů ve svém regionu špatnou pověst, může sice hřímat na ministerstvu školství a vystupovat na strojírenských fórech, příliš jí to však nepomůže. Doporučil bych jí, ať začne u sebe a jde ve svém regionu příkladem. Děkuji za rozhovor. Andrea Cejnarová