Asi před deseti lety, ještě před projevy globální ekonomické krize, se v továrnách v Německu a jiných západoevropských zemích, kde ve větší míře instalovaly roboty, začaly projevovat mezi osazenstvem provozů určité recidivy luddismu.
Nešlo o hromadné a hněvem motivované ničení strojů, jaké proběhlo v počátcích první průmyslové revoluce, kdy dělníci novou techniku obviňovali z toho, že jim bere (manuální) práci a tím i obživu. Na počátku 21. století už roboty nikdo nerozbíjel, ale pouze „sabotoval“. Projevovalo se to tím, že se lidé pověřovaní obsluhou robotů s patrnou nevolí nechali instruovat, co a jak dělat, neprováděli v předepsaných termínech kontroly a údržbu robotů, tu a tam povolili šroubky mezi rameny robotů a pak poukazovali na to, že nefungují přesně atp. Příčinou jejich rezervovaného, ne-li dokonce nepřátelského postoje vůči robotům byla pochopitelně obava, že kvůli nim přijdou o práci, na kterou byli zvyklí. V desítkách závodů tehdy proti postupující robotizaci vystupovaly formou sice společensky přijatelnou, nicméně důraznou i odborové organizace.