Význam a síla státu se vždy odvíjely od jeho ekonomické situace. Minimálně po dvě uplynulá století se sice postupně, ale se zvyšující se dynamikou přetváří geoekonomická mapa světa podle růstu významu inovací na stav ekonomiky. Pryč je doba, kdy světu dominovaly země s nejsilnější průmyslovou výrobou. Na špici jsou ti, kteří vsadili na výzkum a jeho aplikaci ve výrobní praxi. Ti, kteří se nezalekli nejistých vyhlídek, neodradily je momentální krátkodobé potíže či krachy mnohých vizí. Jestli se totiž něčím liší inovativní ekonomika od neoklasické tržní průmyslové ekonomiky, tak je to vizionářským hledáním nových technologických postupů, z nichž mnohé vedou do slepých uliček a končí větším či menším nezdarem. Stejně tak jako řada lidí viděla ve své době jen mizivý význam v budování železniční sítě či v bezdrátovém telegrafním spojení, většina lidí by ještě před pětadvaceti lety neinvestovala do prvních vznikajících internetových firem ani dolar. Málokdo předpovídal, že penetrace internetu ve vyspělých zemích bude v posledních letech raketově růst ke stoprocentní hranici a jeho význam bude srovnáván s vynálezem knihtisku. Princip fungování inovativní ekonomiky proto nelze zjednodušit jen na úměru „napumpujeme více peněz do výzkumu a bude se nám lépe dařit“. To by řadě hospodářsky silných zemí stačilo jen přesměrovat své finanční přebytky do výzkumu a čekat s rukama v klíně na zhodnocení. Jenže pro úspěšné fungování ekonomiky inovací je zásadní jedna vlastnost – spekulativní uvažování. Riziko a spekulace Proces uvedení inovace do praxe je zjednodušeně následující: Na začátku stojí vize neboli nápad. K jeho zhmotnění je vždy potřeba zdrojů, ať už materiálních, nebo lidských (či v tržní ekonomice zastřešeně finančních). Zdroje jsou nejprve investovány do výzkumu, poté do praktické aplikace a výroby. Na konci celého řetězce ovšem stojí velmi nejistý a mlhavý výsledek. A do hry vstupuje onen důležitý (možná nejdůležitější) prvek spekulace. Přijetí rizika a víra, že investované zdroje se nejen vrátí, ale i znásobí. Bohužel platí, že čím konzervativnější jsou státy lpící na tradičních základech výrobně zaměřeného hospodářství, tím méně ochotné jsou ke spekulacím na poli inovativních technologií. Politici těchto zemí dávají nezřídka přednost krátkodobým investicím se sice malým, ale okamžitě viditelným efektem nejlépe ještě během aktuálního volebního období. Můžeme proto sledovat, jak dřívějším západním hospodářským velmocím pozvolna ujíždí vlak a do popředí se dostávají země jako Finsko, Švédsko a Dánsko v Evropě, v globálním měřítku pak Japonsko, Čína či Korea. A samozřejmě Spojené státy americké, které sice vždy těžily z toho, že se jejich území vyhnulo bezprostřední devastaci druhou světovou válkou, avšak jejichž dominance ještě prudce posílila, když se staly hlavním centrem inovativních technologií zejména na poli informatiky, elektrotechniky a medicíny (ať už v rámci mírových, či vojenských programů). Firmy mají odvahu Podpora inovativní ekonomiky jednotlivými státy přitom probíhá na dvou úrovních. Jednak přímými investicemi státních rozpočtů do vzdělání (od základního po vysokoškolské), financováním výzkumu na vysokých školách a ve vědeckých ústavech či pobídkami pro zavádění inovací do výrobní praxe. Na druhé straně pak nepřímo: podporou inovativních soukromých firem, ať už v oblasti daňové, či legislativní. Zejména u firem pak platí, že nejsou-li nepřiměřeně dušeny daňovou zátěží a byrokracií, jejich ochota k již zmíněnému spekulativnímu uvažování a chování stoupá. Ze svých zisků pak ochotněji financují soukromý výzkum a vývoj, podporují vědecké pracovníky či spolupracují se státními vědeckými pracovišti. A nemusí jít jen o firmy, které z inovací těží bezprostředně ve svém oboru podnikání. Volná finanční aktiva investují v astronomických sumách do vědy a výzkumu stále častěji i společnosti vydělávající na nesouvisejících komoditách, jako jsou banky, obchodníci s nerostnými surovinami, či dokonce hvězdy sportu a showbyznysu. Často jde nakonec jen o nafouknuté bubliny, které dříve či později splasknou. Z některých ale vznikají silná ekonomická odvětví – jako v posledních letech např. sociální sítě, systémy mikroplateb, chytré telefony, tzv. nositelná elektronika (wearables) či mnoho dalších. A co Češi? Míru inovativnosti České republiky v celosvětovém srovnání zatím nikdo exaktně nezjistil, vystačit si tak musíme jen s komparací v rámci Evropské unie. Podle nejnovějšího srovnání Inovačního barometru Erste Corporate Banking se ČR umístila na 17. místě. Možná to není až tak špatný výsledek, vezmeme-li v potaz, že z bývalého východního bloku jsou před námi pouze Slovinci a Estonci. (Podrobné výsledky inovačního barometru najdete na str. 17.) A také uvážíme-li, že v rámci lítého transformačního boje naší ekonomiky nebyla za uplynulých pětadvacet let představena žádná smysluplná koncepce dlouhodobého plánu státní podpory středo- a vysokoškolského vzdělávání, vědy a výzkumu ani politiky zaměstnanosti. I navzdory strachu našich vlád spekulovat na úspěch konkrétních perspektivních odvětví je naštěstí směřování České republiky determinováno zejména dlouhou a úspěšnou tradicí některých průmyslových odvětví, jako je strojírenství, textilní výroba (využívající v současnosti zejména nanotechnologie), energetika nebo (bio)chemické technologie, a také těsnou provázaností českého hospodářství se sousedním Německem, které ke vzájemné spokojenosti využívá potenciálu „českých mozků“. Přidá-li se k tomu i nesporný úspěch řady českých firem i jednotlivců např. na poli ICT (antiviry, bezpečnostní systémy, on-line marketingové nástroje či mobilní aplikace), lze optimisticky konstatovat, že by Česká republika nemusela ve střednědobém horizontu ztrácet dech. Pokud se ale do podpory inovativních oborů české ekonomiky výrazněji nezapojí na základě jasně definovaných vizí (nebojme se říci spekulací) také stát, nelze vyloučit, že nám na dlouhé trati dojde kyslík a předběhnou nás i soupeři, kteří jsou v tuto chvíli teprve za zatáčkou.
Michal Tuháček