Metoda měření rezistence pevných materiálů vůči permanentní deformaci při působení v jednom bodě (stylusová špička) je velmi široce aplikovatelná. Jedná se o doplňkovou metodu kvazistatického testu tvrdosti, kde je stylus vtlačen do povrchu pod určitým zatížením a výsledná hloubka nebo velikost vrypu se používá k výpočtu míry tvrdosti. Životnost obrázků v tištěných médiích, vystavených jak vnitřnímu, tak vnějšímu prostředí, je závislá na rezistenci vrstvy vůči poškrábání. Zatímco přirozené stárnutí je nejspolehlivější metodou vyhodnocení odolnosti povlaku či vrstvy, je s ohledem na časovou náročnost tato metoda pro většinu materiálů prakticky nepoužitelná. Dobrá odolnost vůči poškrábání je jedním z prvních požadavků na povlakovaná média a tiskoviny. Vysoce nasákavé vrstvy v digitálním tisku mají sklon k odprašování, olupování nebo praskání na ohybech. Měření tvrdosti vrypovou zkouškou pomocí scratch testů využívajících mechanické síly umožňují komparativní studie povlakovaných a tištěných médií. Jedná se o nejpraktičtější metodu přinášející relativní hodnocení médií, které představuje signifikantní rozdíly v charakteristikách. Simulované narušení povrchu Metoda měření tvrdosti pomocí scratch testu simuluje podmínky, při kterých může být povrch různých substrátů, jakými jsou papír, film, látka a další, vystaven narušení v důsledku působení mechanické síly. Další příklady a definice této metody jsou obsaženy v normě ASTM G171. V tomto dokumentu je tvrdost pomocí scratch testu definována jako rezistence pevného povrchu vůči penetraci pohybujícího se indentoru daného průměru hrotu určitou konstantní normálovou silou. Toto specifické využití scratch testu zahrnuje aplikaci vrypu do pevného materiálu prostřednictvím pohybu konosférického indentoru po specifické dráze při konstantní normálové síle a konstantní rychlosti. Měří se průměrná šířka vrypu a tato hodnota se používá k výpočtu stupně tvrdosti v jednotkách tlaku. Obr. 1 schematicky zobrazuje scratch test při konstantní zátěži a hodnoty použité při výpočtu tvrdosti scratch testem. Stupeň tvrdosti stanovený scratch testem HSp se vypočítá z podílu aplikované normálové síly P na indentor projektovanou plochou vrypového kontaktu za předpokladu, že konosférický stylus vytvoří rýhu, jejíž hlavní povrch má poloměr zakřivení R – poloměr indentoru. Projektovaná plocha kontaktního povrchu je proto polokruh, jehož průměr je koncová šířka vrypu w. Vrypová (scratch) tvrdost Hs se tedy vypočítá podle vzorce: HSp P A P w S = = 8 2 π , kde As je kluzná kontaktní plocha (As = πw2). Uvedená rovnice umožňuje přímé porovnání rezistence materiálů vůči vrypovému poškození. Je určena především pro případy, kdy objem materiálu nebo jeho vrstvy mají dostatečnou tloušťku, že v průběhu scratch testu nemůže dojít k delaminaci. Progresivní scratch testy Výpočet scratch tvrdosti lze taktéž použít v případě progresivních zatěžovacích scratch testů. U těchto typů testů se zatěžování kontinuálně zvyšuje a měření šířky stopy (w) se provádí na více místech. Anton Paar Scratch software umožňuje stanovení šířky vrypu s pomocí videoanalýzy, díky čemuž je výpočet vrypové tvrdosti velmi jednoduchý. Následně lze získat i závislost vrypové tvrdosti a normálového zatěžování. Tento poměr lze u různých materiálů porovnávat a zpřesnit tak vyhodnocení elasticko-plastických vlastností souvisejících s kluzným (scratch) kontaktem. Nejjednodušší cestou výpočtu tvrdosti pomocí scratch testu je nicméně použití konstantního zatížení, jak je patrno z obr. 1. Vypočítaná vrypová tvrdost byla v tomto případě 25,6 +/-4 MPa. Testy byly provedeny s přístrojem Revetest Scratch Tester od společnosti Anton Paar (obr. 2) a analyzovány Scratch softwarem. Revetest Macro Scratch Tester se masově používá k charakterizaci materiálů s tvrdými vrstvami o typické tloušťce přesahující 1 μm. Přístroj pracuje v rozsahu 0,1–200 N a v souladu s ASTM C1624, ISO 20502 a ISO EN 1071.