Zamysleme se společně nad možnostmi nasazení počítačových řešení postavených na základě LINUXových operačních systémů. Účelem není pokus o striktní analýzu ani vyčerpávající seznam argumentů pro a proti. Smyslem je pomoci lidem, kteří mají zájem a potřebu řešit nasazení nebo obnovu výpočetní techniky ve firmě, odkrýt jiné obzory, než je svět proprietárních systémů od firem Microsoft, Apple a dalších. Stať je adresována především uživatelům a manažerům malých a středních firem, neboť velké firmy obvykle IT specialistu obeznámeného komplexněji se světem informačních technologií ve svých řadách mají. Protože nejčastějším řešením v takových firmách je technologie postavená na počítačích s operačním systémem MS Windows®, v článku se nevyhnu přímému srovnání a budu tuto technologii nazývat MSW. Jan Gruber; Senior iT SpecialiSTa, o2 czech republic, a. s.
Malý výlet do historie Úvodem je třeba nejprve představit, co vlastně LINUX je. Začnu trochu oklikou, která umožní lépe pochopit základní odlišnosti od světa MSW. Kdysi v dávných dobách, kdy světu počítačů vládly obří sálové stroje a cokoli menšího byla spíš jednoúčelová pomůcka nemající v dnešním světě žádné přirovnání, počítačoví vědci vytvořili pravidla a matematické popisy, jak mají vypadat programové kódy k „oživení“ hardwaru, tj. principy a strukturu operačního systému. Praktickou realizací těchto principů byl systém UNIX, který vznikl ve firmě AT&T v roce 1969. Jeho základní charakteristikou bylo rozložení jednotlivých funkcí OS do vrstev, připodobňovaných např. k cibuli, z nichž ty vnitřní – nejblíže k hardwaru – tvoří monolitické jádro (jeho programy mají přísnější režim než programy mimo jádro, které však nemají přímý přístup k hardwaru). K vlastnostem UNIXu vždy patřila jednoduchost a přehlednost, která umožnila jeho relativně snadné nasazení na jakýkoli hardware. Postupným rozvojem výkonu hardwarových komponent se ukázalo, že UNIX je tak dobře navržen, že prakticky stejný operační systém může běžet na sálových počítačích i na řádově menších strojích. Přeskočme historické konotace kolem autorských práv a finančních otázek vzniknuvších v souvislosti s nasazováním systému na novinky výrobců, které mimo jiné vedly ke zmnožení variant a vytvoření celé rodiny tzv. UNIX-like systémů. Koncept se ukázal jako velmi životaschopný, ale rozvíjet jej tak, aby držel krok s vývojem IT světa, nešlo bez podpory výrobců hardwaru. Ti ovšem z konkurenčních důvodů své implementace UNIXu drželi jako své know-how v tajnosti. Vynechejme detaily kolem vzniku osobních počítačů, kdy jejich první producenti zvolili za operační systém studentský projekt Billa Gatese a pro jeho velký komerční úspěch již nedošlo na jiné varianty. MS-DOS a následně MS Windows velice rychle obsadily naprostou většinu PC se všemi z toho plynoucími kladnými i zápornými důsledky. Systémy DOS i Windows za sebou sice neměly onu „matematicky“ čistou teorii, jak má operační systém vypadat, ale díky vysokým příjmům snadno reagovaly na požadavky trhu a existenci nového hardwaru. Horší to bylo s jejich stabilitou, mnozí si jistě vzpomenou na vtipy o padajících a zamrzlých „oknech“. Mnoho počítačových odborníků se tím trápilo a někteří usilovali o to, aby UNIX-like systémy „šly s dobou“ a rozšířily své služby například o grafické prostředí. Vývoj však pokračoval pomalu a firmám vyvíjejícím UNIX zkrátka ujel vlak s miliony PC uživatelů. Navíc robustnost UNIXu přece jen vyžadovala výkonnější a tedy i finančně nákladnější hardware. Příležitost prosazení se na trhu byla mizivá a drahý vývoj unikátních UNIXů nebyl rentabilní. (Apple to dělal lépe, ale to je jiná písnička.) UNIXy se navzdory tomu rozvíjely dál i na pracovních stanicích, jak se tehdy říkalo výkonnějším osobním počítačům. Především vědecké a univerzitní prostředí potřebovalo stabilní operační systém, který UNIX zaručoval. Spolupráce mezi vědci je ovšem založena na odlišných tržních mechanismech, a z toho důvodu nemohlo dojít k masovému rozšíření systému mimo tuto sféru. V roce 1991 Linus Torvalds publikoval (do diskusní skupiny) svou verzi operačního systému Minix, která záhy dostala jméno Linux®. Klíčovým pro jeho rozšíření byl fakt, že Torvalds a další lidé kolem něj vyznávali „filosofii otevřeného kódu“. Důvodem byla snaha o maximální kvalitu, kterou formuluje tzv. Linusův zákon: „Je-li dost očí, jsou všechny chyby malé.“ Tento koncept se brzy rozvinul v zásadách pro volně šířené programy a pojmy, jako jsou shareware, freeware, public domain SW, open- -source, rychle pronikly i mimo svět LINUXových nadšenců. V naprosté většině se to však netýkalo rozsáhlých operačních systémů, ale jen přídavných utilit a aplikačních programů, včetně počítačových her. Počet lidí, kteří se začali hlásit k principům volného šíření a rozvoje programů, začal exponencionálně růst a brzy převýšil množství vývojářů pracujících na rozvoji ostatních – licenčně i fakticky chráněných – operačních systémů. Zde si dovolím zdůraznit to, co možná není patrné na první pohled: pokud poskytnu volně přístupný zdrojový kód programu, nemohu očekávat, že za práci, kterou jsem do tvorby toho programu investoval, dostanu jinou odměnu než pochvalu od kolegů a spokojených uživatelů (tedy pokud je můj program dobrý). Časem se však při zachování těchto principů našly cesty, jak takovou tvorbou vydělat peníze. Dobrovolná investice pracovního času nadšenců pro takový softwarový výrobek je však nedílnou součástí open source produktů dodnes. Nakonec obrovský počet spolupracujících vývojářů přinesl výsledky. Kolektivní dílo se stále vylepšovalo a dnešní jádro údajně obsahuje zhruba 2 % původního Torvaldsova kódu. Na druhé straně demokratické principy nemohly dlouho fungovat bez struktur, protože různí lidé mívají různé názory, a pokud něco dělám dobrovolně a zadarmo, může se stát, že pro své nové řešení najdu časem jiné stoupence. A tak se stalo, že se LINUXová komunita začala štěpit podle rozdílných způsobů, jak řešit část operačního systému mimo jádro. Vývojáři se rozčlenili do menších komunit a každá si začala vytvářet vlastní LINUX. Vzájemně jsou si bližší než UNIXy, protože mají stejné jádro, ale liší se natolik, že musely dostat svá zvláštní jména, např. Mandriva Linux, Debian Linux, Red Hat Enterprise Linux atd. V zásadě jde o různé systémy lišící se víc, než aby stačilo říkat varianty, ale zase méně, než aby to byl úplně jiný systém. Proto se ustálil pojem distribuce (LINUXu), protože jejich stoupenci distribuovali zájemcům o používání (či další rozvoj) ucelené balíky vzájemně spolupracujících programů horních vrstev „cibule“ zvané operační systém. A vznikly jich stovky. Většina zanikla nebo se přestala rozvíjet a mimo svou komunitu nemá uživatele, jiné se transformovaly a část jejich vývojářů přešla do firem, které další vývoj zajišťují na komerční bázi. Dnes už je významných distribucí se silnou základnou vývojářů kolem pěti až šesti, přesto otázka „když LINUX, tak jaký“ dál komplikuje výběr nejen běžným uživatelům. Shrňme tedy toto historické ohlédnutí do několika bodů: • LINUXové operační systémy jsou dědici UNIXo vých operačních systémů, proto mají monolitické jádro a další vlastnosti, které z principu pomáhají bezpečnému běhu počítače; • díky Linusovu zákonu jsou chyby v programech OS odhaleny velmi rychle; • velké množství vývojářů umožňuje nejen tyto chyby rychle opravit, ale i reagovat na podněty ze světa uživatelů či výrobců hardwaru; • velká komunita vývojářů se rozčlenila na mnoho skupin, které vytvářejí různé LINUXy, takzvané distribuce, které demokraticky soutěží o přízeň mezi uživateli a nevyhraněnými vývojáři, svůj vliv mají ovšem i mecenáši a v poslední době finance tekoucí od jednotlivců na principu „crowd-founding“; • uživatelé získávali takové OS za cenu média, v dnešní době vysokorychlostního internetu jsou zcela zdarma; • motivací k rozvoji takových OS nejsou velké peníze, takže mnohé požadavky uživatelů-nevývojářů se, bohužel, řeší opožděně nebo vůbec. Důsledky? Mnohé. Například už samotný původ LINUXu (prostředí IT specialistů) dává systému do vínku méně intuitivní prostředí pro běžné uživatele, již samotná instalace je pro většinu lidí zvyklých na pohodlí Windows nepřijatelně složitá. Vývojáři totiž nepovažovali grafické ovládání skrze správu oken za prioritu. Také překotný vývoj nových hardwarových komponent (např. grafických karet), které pro své fungování v počítači potřebují odpovídající systémovou komponentu, tzv. ovladač, LINUXo vé systémy zachycují se zpožděním. Výrobci hardwaru totiž primárně podporují buď své vlastní OS, nebo ten nejrozšířenější, MS Windows. A LINUXoví vývojáři zase dopisují ovladače nejdříve pro ty nejrozšířenější hardwarové komponenty. Tím samozřejmě omezují uživatele při volbě hardwaru, ale především, než se takový ovladač odladí, trvá to světu open source déle než Microsoftu a v mezidobí ony nedoladěné ovladače způsobují nestabilitu LINUXů a znechucení jejich uživatelů. A to vše dosud brzdilo a nadále zpomaluje rozšíření na systémy PC. Dle principu zpětné vazby skutečnost ovlivňuje i menší počet komerčně prodávaných programů, protože pro platformu s malým počtem instalací se nedá nastavit trhem akceptovatelná cena, která by pokryla náklady vývoje programu pro danou platformu. Jaká je aktuální situace? Všechny tyto aspekty časem oslabují a dnes je situace dramaticky jiná, než byla například před deseti lety. Kvalita produktu je v některých ohledech tak vysoká, že mnohé společnosti (i velké) přistoupily k nasazení systému, k čemuž napomohly i nízké pořizovací náklady (místo peněz musel člověk věnovat trochu úsilí). Tím se vytvořil prostor pro ziskově orientované komunity kolem různých distribucí. A vznikly různé komerční LINUXy, které nezpoplatňují jádro ani další open-source součásti OS, ale přidávají k tomu další software, který už je distribuován pod různými druhy licencí, placených v případě používání v komerčním prostředí. Mohou to být nejen základní aplikace (kancelářské programy, databáze) nebo speciální funkcionality pro vysokou dostupnost či velký výkon, ale rovněž ovladače na speciální hardwarové komponenty. Placené jsou pak služby spojené s různými druhy podpory, od dodávky a instalace na klíč po on-call službu a školení uživatelů. Změna výhodná, nebo nutná? Výsledkem je velice dynamické prostředí, které nabízí reálnou alternativu ke komerčním UNIXům i technologiím MSW, které mezitím vyrostly a ze světa PC se roztáhly i do světa výkonných serverů. Jejich spolehlivost znatelně vzrostla a vnitřní kód už má s původním MS-DOS společný jen princip uzavřenosti a zpoplatňování svého užívání. Jelikož v oblasti serverových služeb je nabídka množství aplikací srovnatelná pro obě platformy, je výběr konkrétního řešení nutno spojit s analýzou situace zákazníka (co potřebuje provozovat, jak si představuje údržbu, jakou má potřebu škálovatelnosti do budoucna a kolik je do toho ochoten investovat). Rostoucí podíl LINUXových serverů na trhu na úkor komerčních UNIXů i MSW serverů ukazuje, že výhod LINUXu se začínají všímat i manažeři a majitelé firem. V oblasti osobních počítačů je stejná situace, uživatel musí především posoudit, do jaké míry mu vadí rozdíl v počtu obecně existujících aplikací, především těch hodně rozšířených. Jeden příklad za všechny: pro práci s poštou je na PC daleko nejrozšířenější MS Outlook. Dvojkou je asi Thunderbird, který je k dispozici i pro Windows. Pokud např. předpokládám, že Outlook zná každý, je nutné kalkulovat s tím, že když uspořím přechodem na Thunderbird, budu muset možná zaplatit za přeškolení zaměstnanců. Přesto je tato změna možná a většinou se vyplatí. Výměna OS je ovšem změnou jiného kalibru a důsledky je nutno pečlivě zvážit.