Již sto let uplynulo od doby, kdy se o bezpečnost a plynulost dopravy na křižovatkách začaly starat barevné světelné terčíky. Dne 5. srpna 1914 v Clevelandu v americkém státě Ohio začalo fungovat první elektrické signalizační zařízení – semafor. Podobné zařízení sice fungovalo už v roce 1869 v Londýně. Jeho obsluhu zajišťoval policista, manipulující s plynovými lampami. Ačkoli se tento systém údajně osvědčil, po několika týdnech způsobil únik plynu explozi, při níž byl obsluhující konstábl těžce zraněn. Proto bylo rozhodnuto od používání plynových semaforů upustit. Z Ohia se začaly elektrické semafory šířit do celého světa a postupně se formovaly až do dnešní podoby. První semafor měl jen dvě barvy, třetí byla přidána až po šesti letech. Komplikovanější semafory se rychle začaly používat i na vícecestných křižovatkách, největší rozvoj nastal s rozmachem integrovaných elektronických obvodů, které jednoduché zařízení změnily k nepoznání – a s ním i silniční dopravu. Zelená pro sanitky Moderní signalizační prostředky už toho s původními semafory moc společného nemají a k řízení dopravy využívají řadu technologií. Pokrok ilustrují systémy z Houstonu či Vídně. V Houstonu si modernizaci signalizačního systému vyžádal v roce 2008 hurikán Ike. Tisíce lidí před ním tehdy začaly prchat z města, doprava ve městě kolabovala a záchranné složky neměly možnosti zasahovat. Aby se opakování podobných situací dalo zabránit, funguje ve městě systém, který stále informuje řidiče o dopravní situaci a zajišťuje co nejplynulejší průjezdnost. Využívá k tomu čipy, jimiž jsou vozidla vybavena pro placení mýtného, mohou však sloužit i k detekci průjezdu vozu kontrolními body, jež jsou ve městě rozmístěny v rozestupech několika kilometrů a informaci o průjezdu vozidla odesílají do centrálního počítače, v němž je vypočítána průměrná rychlost na daném úseku. Získané informace jsou pak se záznamy ze silničních kamer řidičům k dispozici na internetových stránkách. Zároveň mohou být využity k udržení plynulého provozu – nastavením semaforů na zelenou. Zelenou automaticky dostávají záchranná vozidla, která jsou vybavena vysílačkou s GPS. Z ní je při přiblížení vozidla ke křižovatce odeslán signál o poloze vozu, na semaforech naskočí zelená a řidič záchranky může bez zdržení projet. Centrem města bez zastavení Ještě dále však jde systém testovaný ve Vídni, který interakci s dopravním systémem přináší až na osobní úroveň. Na úseku o délce 45 km jsou podél silnice nainstalovány stovky senzorů a kamer, jež sbírají informace o dopravní situaci: počtu vozidel, rychlosti, zdržení a zácpách, překážkách na silnici, počasí a podmínkách na vozovce (náledí) i změnách světel na semaforech. Data se směřují do výpočetního centra, kde jsou vyhodnocována a okamžitě předávána řidičům zařazeným do testovacího programu. Vozidla v testovacím programu jsou vybavena jednotkami, připomínajícími navigaci, umějí toho ale více. V případě zácpy či uzavírky na trase řidiče varují a navrhnou trasu novou. Při přiblížení ke křižovatce se zase na displeji objeví doporučená rychlost, při jejímž dodržení má řidič jistotu, že na křižovatku dorazí na zelenou. Jelikož má zařízení k dispozici informaci o poloze vozidla, může řidiči poskytovat informace, které se týkají jeho cesty. Jde tak v podstatě o personalizované dopravní zpravodajství, které řidičům exkluzivně poskytuje důležité informace a současně dokáže zaručit plynulou jízdu. Cílem vývojářů je však učinit systém ještě efektivnější pomocí vzájemné komunikace mezi jednotlivými vozidly. Veškeré sdílené informace, týkající se například plynulosti provozu, umístění začátku a konce dopravní kolony či nečekaných překážek, by tak byly nejen přesné, ale zejména naprosto aktuální.