„Jaké pohnutky vedly k založení Jihomoravského inovačního centra (JIC)? Který z dosažených výsledků považujete za nejúspěšnější?“ zeptali jsme se zástupce ředitele pro strategii JIC RNDr. Davida Uhlíře, Ph.D.: Za vznikem JIC stojí poměrně vzácná souhra krajské i městské reprezentace a místních vysokých škol v otázce inovační politiky. Jihomoravský kraj měl jako vůbec první v republice svou regionální inovační strategii. Jejím cílem bylo podporovat v regionu vznik a růst znalostně intenzivních firem se stabilními a kvalifikovanými pracovními místy. To se díky infrastruktuře, kterou jim poskytuje JIC, daří. V počátcích jsme pomohli dnes velmi úspěšným firmám, jako je Y Soft, Webnode, Flowmon Networks (dříve Invea-Tech) nebo Skypicker. Jako největší úspěch vnímám to, že se podařilo vybudovat reputaci spolehlivého partnera, který podporuje inovativní podniky a současně funguje jako neutrální prostředník mezi firmami, experty, investory, akademiky. Aktivní vědecko-technická a inovační politika na úrovni státu, výzkumných organizací, škol i firem se nemůže vázat výlučně na centrum. Co je zapotřebí učinit, aby se efektivně prosazovaly i na úrovni krajů? V případě výzkumné politiky je podle mého názoru ve státě velikosti ČR jakákoliv decentralizace nehospodárná. Ani ve světě neexistují (až na výjimky typu Belgie) srovnatelně velké státy s decentralizovanou politikou výzkumu a vývoje. Jinak je tomu v oblasti inovací. Zde je fyzická blízkost a potřeba propojovat aktéry v území základním předpokladem úspěchu. ČR by prospěla větší podpora podobným regionálním aktivitám, jaké vyvíjí na jižní Moravě JIC. Naráží to však na úskalí. Ze zákona krajům není uložena žádná explicitní odpovědnost v oblasti inovací. Většina krajů v ČR proto v této oblasti nedělá nic, anebo jen velmi málo. Současně řada českých krajů postrádá kritickou velikost pro to, aby nějaká rozsáhlejší inovační strategie byla efektivní. Zde se nabízí možnost spolupráce několika sousedních krajů tak, aby společně kritickou velikost získaly a byly schopny dosáhnout úspor z rozsahu při implementaci inovační politiky. U takových iniciativ má smysl, aby byly z centrální úrovně propojovány. Mnohaletým evergreenem v debatách o rozvoji vědy, techniky a inovační politiky je kritika kapitánů průmyslu na počet a kvalitu aplikovatelných výstupů základního výzkumu do praxe a naopak žehrání badatelů na nezájem podnikové sféry o spolupráci s vědeckými a akademickými pracovišti. Vidíte v rámci svých aktivit nějaké inspirativní příklady pro řešení této problematiky v zahraničí? Obávám se, že obě strany mají v této debatě svým způsobem pravdu. Největším handicapem v ČR je to, že tu téměř chybějí výzkumné organizace, které mají hlubokou odbornou expertízu, ale současně jsou uvyklé reagovat pružně na poptávku firem, umějí mluvit jejich jazykem a mají s nimi kompatibilní kulturu. V ČR máme na jedné straně vysoké školy, které mají kromě výzkumu i řadu úkolů v oblasti vzdělávání. Žijí cyklem akademického roku, což logicky snižuje jejich reaktivitu na potřebu firem (všechna čest výjimkám!). Na druhé straně jsou ústavy AV ČR, které mají jiné poslání, a těžko od nich očekávat, že se budou zabývat problémy firem. Myslím, že něco analogického malým Fraunhoferovým ústavům v SRN, TNO v Nizozemí či VTT ve Finsku by českému výzkumu prospělo. Ostatně není náhodou, že v EARTO, evropské asociaci, která sdružuje takto zaměřené výzkumné organizace, není z ČR jediný člen. ČR se stala součástí evropských struktur. Jak se podle vašeho mínění daří rozvíjet mezinárodní vědecko-technickou spolupráci na úrovni jednotlivých regionů, ústavů a firem? Co je zapotřebí učinit k jejímu prohloubení po linii státních orgánů, legislativy a finanční sféry? Nemyslím si, že by ve státě velikosti ČR bylo efektivní vytvářet specificky regionální schémata pro výzkumnou spolupráci, a to ani v mezinárodním měřítku. Výjimku z mého pohledu představují případy přiléhajících přeshraničních regionů. Např. na jižní Moravě už šest let systematicky podporujeme spolupráci s Vídní a Dolním Rakouskem. Podařilo se nám tak do jisté míry ovlivnit i nastavení dotačních podmínek v programu přeshraniční spolupráce mezi ČR a Rakouskem. Doufáme, že do budoucna vznikne i možnost tuto slibně rozběhnutou spolupráci finančně více podpořit. Jednotlivým českým výzkumným organizacím by pomohlo propojit se (dlouhodobě a plánovaně) s kvalitními a oborově příbuznými organizacemi v zahraničí a zlepšovat tak svou vědeckou úroveň (přebíráním dobré manažerské praxe, politiky lidských zdrojů či spolupráce s průmyslem apod.). Podobná schémata existují na evropské úrovni. České orgány však bohužel v tomto směru zatím příliš aktivní nebyly. Je paradoxní, že podobné schéma pro výzkumné organizace v ČR a dalších státech střední a východní Evropy nedávno vypsalo německé spolkové Ministerstvo výzkumu a vzdělávání. Z české strany podobná iniciativa zatím nevzešla. /cer/