Tento materiál znají lidé od pravěku, tehdy se používal už i na našem území. Ve starověkých civilizacích byl oblíbeným stavebním materiálem, a v mnoha zemích si zachoval vysokou oblibu dodnes. V našich představách je nejspíš mramor luxusním materiálem, který patří do kostelů a zámků, do vil si ho dávají zbohatlíci. Když si jedna dáma, rozhodně nepostrádající vkus, zařizovala kuchyni a chtěla všechny vrchní desky z tmavého mramoru, zaslechla, jak řemeslníci jejímu nově vznikajícímu vybavení říkají hrobka. Ano, v českém pojetí je naše hodnocení mramoru trochu pejorativní, uznáme, že je krásný, ale trochu moc okázalý, normální člověk ho přece nemůže chtít… Stačí si však zajet třeba na veletrh Marmomac, který se koná jednou za dva roky v italském městě Carrara, nebo prostě navštívit nábytkový veletrh, a hned uvidíte, že je to trochu jinak. Mramor se ve světě používá na kde co, dokáže být moderní i zachovat historický odkaz. Charakterizujte horninu U školní tabule by se jeden při tomto zadání mohl pěkně zapotit. Jistě, mramor obsahuje víc než 95 % kalcitu, může obsahovat příměsi jílových hmot, různé nerosty i organické látky. To je jasné. Jak je to ale dál? Když k mramoru přistoupíme technicky, zahrnuje všechny leštitelné vápence a dolomity, a to jak krystalické, tak sedimentární. Z pohledu petrografie znamená metamorfit, jehož složení odpovídá krystalickému vápenci nebo dolomitu. A pak už se student zamotává do sedimentárních a přeměněných mramorů, jejich prapůvod je totiž společný – mořský. Jisté je, že mramor vzniká metamorfózou vápenců, vysoký tlak a teplota v zemské kůře prostě způsobily překrystalování kalcitu původní horniny převážně organogenního vápence... Takto zrozené mramory mohou být pevné i zvrásněné, masivní i vrstevnaté a také různě barevné. Barva mramorů je bílá, světle šedá a podle povahy jemného pigmentu také načervenalá, zelenavá, tmavě šedá až černá. Pigment obvykle tvoří oxidy nebo hydroxidy železa, chlorit nebo grafit. Barvy jsou pak buď jednotné, nebo vzorované – žilkované, šmouhaté, pruhované, je to docela rozmarný materiál. Jen na našem území se nachází přes sedmdesát druhů mramoru. Sláva antiky a renesance Mramor jako dekorativní, stavební a sochařský materiál měl svá vrcholná období. Dávným naší planety se líbil především proto, že bylo možné opracovat ho bronzovými nástroji, jeho chvíle evropské slávy však přišla v antice. Stavby, sochy, podlahy – mramor byl všude. Četná sochařská díla z něj se finálně pečlivě a bohatě kolorovala, čas ale barvy smyl a tak si lidé dost dlouho mysleli, že sochy byly vždy bílé. Bílý mramor z okolí Athén se využil na stavbu slavného Parthenónu na Akropoli, stejně sloužil i ke zbudování propylejí. Římané nezůstali za Řeky ve využití mramoru nijak pozadu. Další vrchol pro slávu tohoto mnohotvářného kamene představovala renesance. Když dnes budete procházet jedním ze symbolů renesanční krásy, kterým je nesporně Florencie, můžete na fasádě Dómu obdivovat bílý mramor z Carrary, růžový z Maremy a zelený z Prata i nesmrtelná díla Michelangelova s Davidem v čele. Tento mladík s prakem, vytesaný z jediného kusu carrarského mramoru vás může nalákat i do carrarských lomů, které nejsou od Florencie daleko. V Apuanských Alpách se tu bělostný mramor, stejný, jaký si Michelangelo osobně vybíral pro svého Davida, těží dodnes a je žádaným vývozním artiklem. Carrara a její bílý poklad Když se ke carrarským lomům blížíte, máte pocit, že tam v dálce nahoře je sníh. Je to sněhobílý, tolik žádaný a po celém světě proslavený mramor. V Carraře bydleli a stále bydlí dělníci i řemeslníci, kteří mramoru zasvětili život. V lomech na úbočí hor, které se tyčí nad mořem, pracují muži, kteří si předávají svoje znalosti a umění z generace na generaci. Ženy tu nenajdete, práce s kamenem je nebezpečná a těžká, občas někdo přijde o život. Těžba mramoru je dost závislá na počasí, nelze pracovat ve velké zimě ani v přílišném horku, v lijáku ani při silném větru, za rok se těží tak 160, možná 170 dní. I sem, do tohoto oboru, dolehla konkurence méně kvalitní, zato lacinější práce; mramor se sice stále těží a vyváží, ale zpracování opouští svoji kolébku, mnoho místních řemeslníků muselo zavřít dílnu nebo silně omezit počet dělníků, podobně jsou na tom i jinde. Zpracování mramoru, a kamene vůbec, se stěhuje do destinací, jako jsou Čína nebo Brazílie. Nezbývá než sázet, tak jako třeba v oboru textilním, na dovednost rukou a mistrovskou práci, kterou v Asii zatím napodobit nedokážou. Dnešní doba I když z hlediska zpracování je pro evropský mramor a tradiční dílny poměrně nepříznivá, pro využití má širokou škálu možností. Stále se navrhují krásné a současné mramorové koupelny, podlahy, pulty do kuchyně. Navrhují se mramorové stolky i desky komod, drobné doplňky z mramoru. A v pozadí číhá moderní a žádaný umělý kámen, který vzhled mramoru dokáže napodobit k nerozeznání. Je třeba si sáhnout – ten umělý nestudí. vladimíra Storchová