Výroba a spotřeba elektřiny. – Z politického, statistického i ryze ekonomického hlediska dvojice nanejvýš významných ukazatelů hospodářské vyspělosti té které země i způsobu a komfortu života jejích obyvatel. Převedeno do konkrétních podmínek ČR, hrubá výroba elektřiny se u nás v posledních letech pohybuje v rozmezí 85– 90 TWh za rok. Výjimku představuje loňský rok, kdy dosáhla „jen“ 83,89 TWh. Pelotonu producentů elektřiny u nás dlouhodobě vévodí polostátní společnost ČEZ. Elektřina je strategický produkt určený dominantně pro spotřebu ve vlastní výrobní a občanské sféře. Např. v ČR jsme jí vloni zužitkovali 58,16 TWh. Pokud to vytvořené a provozované kapacity v některých státech umožňují, pak směřuje i na vývoz. Konkrétně ČR jí vloni exportovala 12,5 TWh. Důležitost skladby zdrojů Pro energetické experty, ale i pro ochránce životního prostředí má velkou vypovídací hodnotu rovněž exaktní zdrojová struktura energetické báze té které země. Opět vztaženo na ČR, nejvíce elektřiny stále generujeme z hnědého uhlí: 53 % v roce 2002 a 50 % v roce 2010. Vloni hnědouhelné zdroje zabezpečovaly už jen 43 % produkce proudu. Dlouhodobě druhou příčku zaujímají (s cca třetinovým podílem) tuzemské jaderné kapacity. Třetí pozici si drží plyn. Samozřejmě: do vývoje jednotlivých kategorií se v příštích letech promítne jak jejich fyzická dostupnost, tak vývoj jejich obchodních cen. Ve vazbě na Evropskou energetickou unii a po prosincové COP v Paříži lze reálně očekávat ústup od ekologicky neakceptovatelných surovinových vstupů i provozovaných technologických kapacit a dynamičtější podporu transformačnímu procesu národních energetik v jednotlivých státech EU28. Bezproblémově třeba zvládnout také distribuci Vyrobit efektivně elektřinu a teplo (nejlépe na kogenerovaných zdrojích) samo o sobě nedostačuje. Optimální musí být i jejich distribuce k zákazníkům, do míst spotřeby. Velké klasické elektrárny generují trojfázový střídavý proud o napětí několik tisíc voltů. Jeho distribuce až do zásuvky u zákazníka není možná. Pro přenos na velké vzdálenosti se proto transformuje na velmi vysoké napětí 110 kV, 220 kV nebo 400 kV. Energetici nemohou dbát pouze o maximální účinnost a efektivitu výrobních zdrojů, ale i o minimalizaci ztrát při přenosech proudu. Jejich příčin je řada: od ryze fyzikálních (odpor vodičů vůči elektrickému proudu a jejich přehřívání) přes klimatické vlivy až po organizační. V posledním období se v této souvislosti nejčastěji zmiňují problémové přetoky eolické energie ze severoněmeckých eolických zdrojů ke spotřebitelům na jih, přičemž nezřídka dochází ke složitým situacím v sítích okolních států. Řadu problémů se podařilo eliminovat po roce 1995, kdy naše přenosová síť byla propojena se západoevropskou soustavou UCPTE. Přesto se odhady současných ztrát blíží k hranici 5 %. Pro objektivitu: na počátku tohoto století to bývalo i 7 a více procent. Výhradním provozovatelem tuzemské přenosové soustavy (elektrická vedení 220 a 400 kV) je na základě licence pro přenos elektřiny a. s. ČEPS. Udržuje, obnovuje a rozvíjí 41 rozvoden se 71 transformátory převádějícími elektrickou energii z přenosové do distribuční soustavy. Pečuje o trasy vedení s napěťovou hladinou 400 kV o délce 3 617 km a 220 kV o délce 1 909 km. V rámci tuzemské elektrizační soustavy ČEPS, a. s., poskytuje přenosové služby a služby spojené se zajištěním rovnováhy mezi výrobou a spotřebou elektrické energie v reálném čase (systémové služby). ČEPS je začleněna do evropských struktur. Zajišťuje přeshraniční přenosy pro export, import a tranzit elektrické energie. Zároveň se dlouhodobě podílí na formování liberalizovaného trhu s elektřinou v ČR i v Evropě. Žijeme si energeticky nad poměry? Před několika týdny prolétlo českými médii několik alarmujících a zdánlivě protichůdných cifer. Mj. že 10,5 mil. Čechů v loňském roce spotřebovalo (v meziročním porovnání) o 1,8 % více elektřiny, a také že jsme jí přitom vygenerovali o 2,5 % méně. Příčin vyšší spotřeby energie je povícero: od lidmi neovlivnitelných klimatických vlivů až po opětovný ekonomický vzestup země. Česká ekonomika vykázala za loňský rok impozantní hospodářský růst. V ciferném vyjádření: +4,3 %. Několik generací ekonomů automaticky propočítávalo kauzální spojitost zvyšování HDP a dat o zvětšování výroby a spotřeby energie. Nejnovější zkušenosti průmyslově vyspělých států však ukazují, že tato vazba nemusí být vždy a nutně přímá. Zohlednit třeba vklad dobře fungujících vědecko-výzkumných kapacit. Promyšlený systém racionalizace výroby a přenosu energií. Cílevědomé úspory v exploataci elektřiny a tepla jak ve výrobní, tak v občanské sféře a některé další faktory. Poměrně dlouhé období na počátku nynější dekády byla Evropa (a v jejím rámci i ČR) vystavena dopadům globální ekonomické krize. Těm se nevyhnul ani energetický sektor. Promítly se i poměrně razantní změny na energetických trzích: od cenových propadů tradičních energetických surovin (zejména uhlí, ropy a plynu) až po zastavování jejich těžby v řadě regionů planety. Kritici fosilní energetiky posilují požadavky substituovat stávající ekologicky již neakceptovatelnou produkci elektřiny a tepla modernějšími nefosilními zdroji. Velké naděje se vkládají do rozvoje lokální energetiky a smart systémů. Razantní zdrojová, výrobní a distribuční transformace národních energetických mixů však není proveditelná v krátké časové lhůtě. Navíc si vyžádá obrovská kvanta práce i investic. Přechodové období přitom nesmí jakkoliv negativně ovlivnit stávající chod výroby i života společnosti. Úkol vpravdě sisyfovský. O rozsahu a náročnosti transformačního procesu mj. svědčí akcent, jejž EU28 klade na technický vývoj, na výstavbu a postupnou provozní implementaci nefosilních zdrojů, především solárních a eolických. O německých problémech s vyváděním a přenosem proudu z eolických zdrojů v Severním moři již byla řeč. Neméně často se poukazuje i na český „fenomén“: na obří masu prostředků, které musí uhradit stát, firmy i jednotliví odběratelé proudu štědře dotovaným provozovatelům fotovoltaických elektráren. V obou varovných případech se operuje s grandiózními sumami. Masa celkových úhrad za „boom“ soláru po česku se do roku 2030 odhaduje nejméně na 1 bilion Kč… Jak z (dočasné) bryndy ven? Padla již zmínka o disproporci mezi loňskou výrobou a spotřebou proudu v ČR. Energetici ji vedle oživení tuzemské energetiky zdůvodňují především neplánovanými odstávkami jaderných reaktorů jak v Dukovanech, tak v Temelíně. Produkční podíl dlouhodobě odstavených, opětovně revidovaných jaderných kapacit odhadují na -3%. Věru drahé poučení. Pro ČEZ i pro každého z nás. Přijatá provozní a bezpečnostní opatření však nutno (a to bezpodmínečně) dodržovat. A z causy si třeba vyvodit nikoliv jednorázová, ale dlouhodobě platná poučení. Kritika, která se snesla na hlavy energetiků, by neměla odvést naši pozornost od jiných neduhů české ekonomiky a energetiky. Platí to jak pro stále vysokou emisní zátěž a kontaminaci životního prostředí zastaralými produkčními zdroji (vzpomeňme v této souvislosti přehršel alarmujících dat zdravotníků v předvečer pařížské COP), tak pro pomalý nástup tuzemské energetiky na trajektorii úspornější výroby a spotřeby tepla a proudu. O nízkouhlíkové energetice, o racionálnějším a ekologičtějším chování a jednání nemohou donekonečna psát a hovořit jen zelení aktivisté nebo novináři. Obojí se musí stát přirozeným imperativem pro každého soudného politika a občana této země. Chceme žít i vyrábět energeticky spolehlivě a komfortně. Na konci nynější dekády by se čistá spotřeba energie mohla vyšplhat na cca 62–63 TWh a o 20 let později dokonce se 74– 77 TWh. Neméně ambiciózní jsou i některé predikce hrubé výroby. Kolidují v rozmezí 90–100 TWh ročně. Nic proti tomu. Prvoplánově však nelze operovat pouze s kolotoči cifer. Přednost má promyšlený vývoj a věcně vyvážené zabezpečení výrobní a distribuční báze. V tom musejí dosáhnout nezbytného konsensu jak politici, vědci, ekonomové a energetici, tak celá společnost. Bez nové energie žít nelze. Ale totéž (a neméně naléhavě) platí i o dožívající, staré. /kar/