ENERGETIKA – podmiňující faktor fungování moderní společnosti, průmyslové a zemědělské výroby, vědy, školství, zdravotnictví, dopravy a dalších oborů a činností, bez nichž si už nic neumíme (a v případě výpadků ani nedokážeme) představit. Současná energetika státy a lidi spojuje. Žel, existují i výjimky z této konstanty. Moderní evropskou energetiku (přičemž ta česká je a hodlá zůstat její součástí) výmluvně charakterizují nejenom aktuální statistiky instalovaného výkonu, bilance reálné výroby, prodejů a spotřeby elektřiny, tepla a chladu či struktura národního energetického mixu. Neméně výmluvné jsou i ceny energií, objemy investic na výstavbu nových a na modernizace již existujících zdrojů a distribučních soustav, surovinová politika toho kterého státu pro potřeby energetiky a teplárenství, energetická bezpečnost, efektivnost, podíl kombinované výroby energie a tepla, podmínky pro rozvoj, výstavbu a exploataci jednotlivých obnovitelných zdrojů, stav liberalizace trhu a mezinárodních propojení, implementace smart technologií, výchova a výuka nové generace odborníků pro projekci, výstavbu a provoz energetických zařízení a řada dalších. Jak obstojí čeští energetici? Prizmatem statistiky viděno není důvod k zatracování. V elektroenergetice jsme v 10,5milionové ČR k 30. 9. 2014 disponovali 21 037,1 MW instalovaného výkonu. Podle zjištění ERÚ největší podíl připadl na parní elektrárny (10 880,3 MW). S odstupem následovaly jaderné zdroje (4 290 MW). Na plynové, paroplynové a spalovací elektrárny připadlo 1 279,6 MW. Pro část veřejnosti, jež volá po transformaci stávající fosilní energetiky na ekologičtější neuhlíkovou, je důležitá skupina tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE). Zde hrají prim vodní a přečerpávací elektrárny (2 258,3 MW). Na druhé místo pronikla v posledních letech přesubvencovaná fotovoltaika (2 060,9 MW). A konečně třetí příčka náleží elektrárnám větrným (268,0 MW). Nehledě na dopady globální ekonomické krize z přelomu minulé a současné dekády, solidní tuzemská produkční báze v posledních třech letech generuje brutto 87 tisíc GWh proudu. Minimálně od roku 2011 se také příliš nemění ani naše spotřeba elektřiny: osciluje okolo 70 tisíc GWh. Pro úplnost třeba zmínit, že ČR je jedním z nejvýznamnějších exportérů elektřiny. Na evropská odbytiště jí odesíláme bezmála 28 tisíc GWh. V průběhu roku jí naopak do ČR importujeme cca 10 500 GWh. Jak obstojíme my, zákazníci? Jednou větou: jak kdo a jak kde. Donedávna permanentně stoupající ceny za energie a teplo řadu nás, velko- i maloodběratelů, úspěšně „léčily“ z letité lehkovážnosti a plýtvání s finálními produkty obou odvětví. Jestliže se hrubá spotřeba energie v posledních letech u nás pohybuje okolo 70 tisíc GWh, pak na velkoodběratele proudu připadá 34,5 tisíce GWh a na maloodběratele 28,8 tisíce GWh. Vysoké ceny energií (zejména vinou nezvládnutého tzv. solárního boomu po česku) nejsou předmětem opakované kritiky pouze na úrovni rodinných rozpočtů. Stále razantněji komplikují průmyslovou a zemědělskou produkci i chod dopravní a logistické infrastruktury. Kapitáni českého průmyslu za to politickou exekutivu kritizují. Drahá energie zhoršuje konkurenceschopnost českých produktů jak na tuzemském, tak na mezinárodních trzích. S energií nešetří pouze průmysl. Změnilo se rovněž chování a vybavení českých domácností. Obě skupiny postupně vyměnily provozně drahou a ekologicky zpochybnitelnou techniku za parametricky novou a provozně racionálnější. Kýžený finální efekt v podobě úspor za spotřebovanou energii se však při cenových kotrmelcích nedostavuje. Paradoxně: největším zdrojem úspor energie a tepla se v posledních letech stal u nás menší provoz této techniky, a to nejenom v důsledku klimaticky mírných zimních období. Kauza Brusel Jedním z nejčastěji kritizovaných viníků současného stavu české i evropské energetiky se stala politická rozhodnutí a netržní direktivní nástroje evropské exekutivy. Nikdo nic nenamítá proti snahám o nezbytnou transformaci fosilní energetiky na modernější, ekologicky akceptovatelnou bezuhlíkovou formu. Pro správný záměr však bruselští a štrasburští činitelé nezřídka volili (a volí) neadekvátní instrumentárium, příp. se nedokáží sjednotit na společné dlouhodobě platné koncepci. Dva příklady za všechny ze sféry emisí: nikdo (a to ani zastánci tzv. zelené energie) nemá námitek proti emisní bilanci jaderné energetiky. Již vybudované a provozované jaderné reaktory nezatěžují přeexponované české a evropské ovzduší dalšími miliony tun kysličníků uhlíku či síry. Nevrhají do atmosféry miliony tun prachových částic a různých chemických látek. Stačí však sebemenší technická nebo technologická kolize na těchto zařízeních (ať už ji způsobil lidský faktor – viz Černobyl, nebo přírodní živly – viz Fukušima) a pokaždé se vzedme vlna technicky málo informovaného odporu proti tomuto způsobu výroby energie. Řada politiků placených z veřejných fondů, místo aby veřejnosti podala pravdivou informaci, volí nejsnazší a zároveň nejzbabělejší ústupovou metodu: akceptuje krátkodeché návrhy na okamžité (či postupné) odstavování jaderných kapacit. Aniž by dopředu provedla objektivní analýzu, čím a na jaké surovinové bázi je nahradí. Aniž by aspoň rámcově odhadla dopady na chod výrobní a terciární sféry. Naposledy takto postupovaly německé politické garnitury po roce 2011. Třebaže v SRN ještě nebyly odstaveny všechny jaderné elektrárny, už nyní tamější občané a firmy registrují opětovně rostoucí podíl spotřeby ekologicky nejošemetnějších surovinových vstupů, zejména uhlí. Druhý příklad: emisní povolenky. V době svého zrodu (poté, co vstoupil v platnost tzv. Kjótský protokol, v jehož rámci se signatářské země rozhodly radikálněji pokročit při řešení globálních klimatických změn) disponovaly smělými ambicemi. Mj. měly napomoci ke snížení emisí skleníkových plynů (v období 2008–12 v průměru o 5,2 % oproti stavu z roku 1990) a nastartovat ekologizaci a modernizaci existující výrobní báze energetiky a teplárenství. Jen pro připomenutí: ke snížení emisí (a to o 8 %) se tehdy přihlásila rovněž ČR. Jenže pozitivní myšlenku emisních povolenek od prvopočátků zpochybnily některé subjektivní faktory. Konkrétně: celkový objem skleníkových plynů, jež by měly napříště vygenerovat jednotlivé členské státy EU, se rozhodla ustanovovat Evropská komise. Oficiálně přitom chtěla vycházet z tzv. uhlíkové náročnosti jednotlivých národních ekonomik. Mělo být na vládách jednotlivých zemí EU, kterým producentům skleníkových plynů a kolik konkrétně emisních povolenek přidělí. Aby se zabránilo zneužívání operací s volnými emisními povolenkami jejich nákupy a prodeji, měly se odehrávat na evropských energetických burzách a za tržní ceny. Evropa (alespoň podle Evropské agentury pro životní prostředí) produkci skleníkových plynů průběžně snižuje. Kritici však namítají, že se tak děje jen díky klesající spotřebě fosilních paliv v evropských domácnostech a v objektech služeb. Tedy mimo systém operací s emisními povolenkami. Globální statistika potvrzuje: ne všem státům EU28 se daří ovzduší ozdravit podle původních záměrů a přijatá (investičně náročná) opatření nedokáží čelit souběžnému (svými objemy varovnému) růstu exhalací emisí v jiných částech světa. Operace s emisními povolenkami v rukou některých nezodpovědných subjektů se v průběhu let v některých státech staly rovněž předmětem vyšetřování. A nikoliv naposledy: jejich případnému restartu v energetickém prostředí nesvědčí ani jejich současná tržní cena. Je jen zlomkem původních hodnot a úvah. Odpověď na otázku z titulku Hledá se těžko a lopotně. Na sklonku loňského října se lídři EU28 shodli na nutnosti dále ekologizovat výrobu a užití energie. Konkrétně: podíl tzv. zelené energie posílit do roku 2030 o nejméně 27 %. Evropa má ve stejném období snížit objem emisí o 40 %. EU28 rovněž hodlá o 27 % posílit energetickou účinnost a dynamičtěji postoupit v dosavadním propojování svých energetických soustav. Propojitelnost sítí musí do roku 2030 dosáhnout minimální úrovně 15 %. Bruselská exekutiva sršela optimismem. Přijaté cíle označila za indikativní a v roce 2020 je chce analyzovat s ohledem na postupující vývoj technologií, výroby i spotřeby energií. Dokonce nevylučuje jejich další navýšení. Jenže za pár týdnů padla kosa na kámen, resp. na omezené dotační limity, bez nichž je inkriminovaný balíček opatření k rozvoji ekonomiky a energetiky jen výkřikem do větru. Podepsala se pod něj i česká strana. Podle premiéra B. Sobotky mj. proto, že je v zájmu našeho průmyslu a že finální rozhodování o zabezpečování energetického mixu a o konkrétních závazcích ponechává na jednotlivých státech. Jenže náklady na realizaci další etapy přechodu k tzv. zelené energii experti odhadli v řádu stamiliard korun. ČR předpokládá, že vedle vlastních zdrojů dokáže zmobilizovat dalších až 70 mld. Kč za operace s tzv. emisními povolenkami. Kritici zelené energetiky upozorňují jak na finanční náročnost procesu (kupř. dostavba JE Temelín měla činit „pouze“ 200–300 mld. Kč), tak na provozní nespolehlivost obnovitelných zdrojů v základním zatížení a fungování soustavy. Evropa se dosud plně nezotavila z dopadů předchozí ekonomické krize. Nová EK se přesto rozhodla říjnový scénář podpořit. Nejnovější lék se jmenuje Evropský fond strategických investic. O jeho finanční základ by se měly postarat prostředky z unijního rozpočtu a z Evropské investiční banky (ECB). Nejedná se o marginalitu: v úvodní etapě padla cifra 21 mld. eur (resp. 579 mld. Kč). Do roku 2017 by pak do fondu mohlo přitéci 300–315 mld. eur (8,7 bilionu Kč). Vlády by měly citelněji mobilizovat také privátní a veřejné investice. Prezident ECB Mario Draghi doporučuje rychlé přijetí: „Mohlo by to přispět k nárůstu důvěry v ekonomiky eurozóny.“ Souhlasí i ČR. Podle B. Sobotky: „Junckerův balíček není nějaký kouzelný proutek, který nastartuje růst v celé Evropě. Může však fungovat jako účinný nástroj k mobilizaci privátních investic.“ Brusel už také podnikl první reálné kroky. Vznikla pracovní skupina k fondu a na stole leží úvodní náčrt cca 2 000 projektů s „evropskou přidanou hodnotou“. Nesměřují výlučně do průmyslové sféry. Tolik potřebné peníze by mohly putovat i do rozvoje energetické a dopravní infrastruktury, na podporu vědy a výzkumu atd. Budeme hledat vlastní nástroje a přístupy? Nic jiného nám ani nezbývá. Příslovečné světlo na konci tunelu by mohla přinést aktualizace a následné rozpracování Státní energetické politiky, Surovinové politiky ČR a parlamentem procházející novela Energetického zákona. Koaliční kabinet si také musí ujasnit další vývoj našeho národního energetického mixu a možné podíly jednotlivých surovinových segmentů v něm. Energetici zdůrazňují, že mnoho času už nezbývá. Dožívající fosilní, surovinově náročná a ekologicky již neakceptovatelná výrobní báze volá po urychlené náhradě. Řada bankovních a investičních subjektů, které by k tomu měly a mohly přispět, však bez ujasněných a dlouhodobě platných záruk ČR (a potažmo Evropu) opouští. Novými energetickými magnety se pro ně stávají zejména dálněvýchodní ekonomičtí a demografičtí giganti: Čína a Indie. ČR i Evropa stojí na zásadní energetické křižovatce. /uai/