Je to výmluvný historicko-ekonomický paradox: aby se noha člověka mohla poprvé dotknout povrchu Měsíce, během 60. let XX. století bylo třeba vynaložit cca 150 mld. USD (počítáno v dnešních cenách). Stejnou sumu třeba vyčlenit znovu, tentokráte na záchranu planety před nežádoucími změnami klimatu, jež vedou ke globálnímu oteplování. Klíčový dokument „Globální program Apollo“ by mohl být schválen letos v prosinci v Paříži, na celosvětové konferenci o klimatu. Technických důvodů pokračujícího oteplování je povícero. Mezi nezpochybnitelnými viníky (a to na jednom z předních míst) figurují energetika a doprava. Obě operují dominantně na fosilní surovinové bázi. Neméně známé (a stále varovnější) jsou neblahé důsledky enormní produkce emisí v posledních 150 letech: kontaminované ovzduší, půda i vody, vše umrtvující sucha a naproti nim překotně se vyvíjející deštivé bouře a povodně. Nic není zadarmo Platí to i pro realizaci programu Apollo. Pokud ho delegace ve francouzské metropoli schválí a zúčastněné státy jej začnou postupně a seriozně realizovat, jen do roku 2025 bude zapotřebí, aby vyčleňovaly cca 0,02 % svého hrubého domácího produktu na oborový výzkum a vývoj. Jednou z jeho důležitých met bude dosáhnout technického a provozního průlomu, jenž by umožnil reálně nastoupit na trajektorii dekarbonizace energetiky a teplárenství v globálním měřítku a bez nostalgických a akademických floskulí osvobodit od fosilních paliv rovněž osobní a nákladní dopravu. Jen pro ilustraci: zatím dominující fosilní palivo – uhlí – umožňuje generovat více než 40 % veškeré elektřiny ve světě. Pokud je nedokážeme (a to už v dohledné době) nahradit ekologicky a ekonomicky akceptovatelnými nefosilními zdroji a technologiemi, katastrofu v podobě oteplování ovzduší neodvrátíme. Jenom do konce nynějšího XXI. století by se mohla teplota na Zemi zvýšit až o 4 °C. Pokud by vzrostla byť „jenom“ o polovinu, stoupající hladina oceánů pohltí řadu ostrovů v Pacifiku a zaplaví řadu šelfů a přímořských lokalit s desítkami milionů obyvatel v Evropě, v severní i jižní Americe a v Asii. Nelze si nalhávat, že energie z nefosilních zdrojů (zejména eolická a fotovoltaická) sama o sobě pokryje vývoj poptávky po elektřině. Zatím to nedokáže ani s velkorysou dotační oporou. Nic na tom (taktéž: zatím) nemění optimistický fakt, že náklady na pořízení solárních panelů či větrných turbín v posledních letech klesají. Jako slibné východisko se ekonomům a vědcům jeví rozvoj nové techniky a technologií pro velkokapacitní skladování vyrobené elektřiny a nástup inteligentních sítí. Poslední slovo neřekli ani experti ve sféře jaderné a vodíkové energetiky. Příklad musejí nabídnout velmoci Respektive dosavadní největší znečišťovatelé ovzduší na planetě. Pokud by v Paříži postavili na podium symbolické stupně „vítězů“, mediálně nevděčná místa na nich by zaujaly delegace USA, Číny a Indie. Je povzbuzující, že svou odpovědnost za brzké a důsledné řešení klimatických problémů lidstva si uvědomily USA. Jejich prezident Barack Obama počátkem srpna prezentoval poměrně rozsáhlý americký program opatření v boji s klimatickými změnami. Vůbec přitom nezakrýval složitost situace: „Jsme první generace, která přímo cítí dopady klimatických změn, a poslední, která s tím může něco udělat. Jestliže se nezachováme správně, už to nepůjde vrátit zpátky. Jestliže chceme chránit naši ekonomiku, bezpečnost, zdraví našich dětí, můžeme udělat víc.“ USA podle něj hodlají do roku 2030 razantně pokročit v modernizaci výroby a v racionalizaci spotřeby energií, omezit emise oxidu uhličitého (o 32 %) a posílit podíl nefosilních zdrojů (až na 28 %). Federální orgány v rámci nového plánu zkalkulují kvóty emisí, jichž budou moci do roku 2030 dosáhnout jak celé USA, tak jednotlivé státy unie. Oč budou vymezeny striktněji, o to větší bude výběr konkrétních nástrojů pro jejich zabezpečení. Znalci americké energetiky očekávají nejenom zvýšený tlak na větší exploataci nefosilních zdrojů, ale i nové uzavírání již nevyhovujících uhelných elektráren od východního po západní pobřeží a pokračování renesance jádra v USA. Ruku v ruce s tím dojde na úpravu současného systému energetických daní a poplatků i na mobilizaci vlastních zdrojů. Velké plus pro některé americké státy představuje v této souvislosti intenzifikace těžby a exploatace domácího plynu. Razantní substituce uhlí plynem by v USA umožnila zredukovat cca ½ současné masy emisí. Jednotlivé státy unie budou muset začít participovat na plánu nejpozději do roku 2020. Ale už o dva roky dříve musí seznámit veřejnost se svou strategií a nástroji postupu. Obří masa vynaložené práce a investic přispěje ke zkvalitnění životního prostředí v USA i k omezení globálního oteplování ve světě. Promítne se rovněž do cen energie a tepla. První odhady ekonomů do roku 2020 oscilují v rozmezí 5–10 %. Velká podpora i kritika Jako v jiných zemích, ani v USA nebyl program dekarbonizace energetiky přijat bez výhrad. Samozřejmě, demokratičtí politici svého prezidenta na sklonku jeho volebního období vesměs podpořili. Z tábora republikánů a jejich sympatizantů v průmyslových a obchodních kruzích však zaznívá kritika, výzvy k bojkotu Obamova plánu a dokonce pohrůžky žalobami a soudními procesy. Prezident spolu s federální Agenturou pro ochranu životního prostředí (EPA) prý rozpracoval vloni zkoncipovaný Plán čisté energie (Clean Power Plan), přičemž hlavní úder se nyní vede proti uhlí a uhelným elektrárnám. Některé státy unie, jejichž ekonomika je dlouhodobě vázána na těžbu a exploataci uhlí, se vedle růstu cen nové ekologičtější energie obávají ekonomických ztrát při odstavování uhelných kotlů a s tím spjatých sociálních dopadů. Jenže, uhelná lobby nemá v USA ustláno na růžích už celou dekádu: během nástupu levného břidlicového plynu přišla o stovku bloků a nynější podíl uhlí na americké výrobě elektřiny dále klesá. Aktuálně na něj připadá cca 1/3. V rozbíhající se předvolební kampani zazněly rovněž obavy, zda USA nebudou následovat trapný příklad Evropy při spekulacích s emisními povolenkami anebo trendové veletoče některých evropských politiků na úkor jaderné energetiky. Změna kursu? Nejenom USA čeká zásadní transformace stávající energetiky a jejich dosavadní angažovanosti v boji se změnami klimatu. Pracovně i mediálně se to projeví už na vzpomenutém pařížském ekologickém summitu. Náhrada Kjótského protokolu za nový a státy více zavazující programový dokument je (zdá se) na dosah. Americký energetický byznys (zejména jeho ekologičtější obory – eolika, fotovoltaika, jaderné strojírenství) očekává v příštích dvou dekádách dynamický růst. Aby výroba mohla nabídnout uživatelské sféře nové a ekologičtější produkty a služby, více bezemisních technologií, musí se vygenerovat zvýšený tok investic do oborového vývoje a výzkumu. O svou budoucí pozici v americkém národním energetickém mixu tvrdě zabojuje rovněž plynárenský byznys. V posledních letech (v době boomu tzv. břidlicového plynu) byl hýčkán. Změna přístupu Bílého domu v cause emisí je samozřejmě cenná. V globálním měřítku by osamocená ke kýženým metám nevedla. USA nalezly společnou notu s EU28. Jak ale budou postupovat další dva emisní „giganti“ – Indie a Čína? O potřebě změn B. Obama diskutoval jak s indickým premiérem Modim, tak s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Strop musí být vymezen i pro čínské a indické emise škodlivin. Všechny tři lidnaté velmoci se musí aktivněji zapojit do boje za ozdravování ovzduší a proti globálnímu oteplování. Jen na vrub USA a Číny připadá až 45 % všech emisí oxidu uhličitého na planetě. Společný postup velmocí bude zároveň inspirací pro dosud váhající země a pro odpůrce mezinárodních dohod o snižování emisí. Co my, Češi? ČR si naléhavost situace uvědomuje a čelí jí řadou exaktních kroků. Koaliční vláda přijala nemálo významných dokumentů k optimalizaci energetické i surovinové politiky ČR. Na druhé straně: vystačíme s dosavadním přístupem i do budoucna? Kritici kabinetu (a nikoliv jen zastánci tzv. zelené energie) žádají razantnější postup. Kritizují vládu, resp. věcně příslušný resort MPO ČR, za chybějící definitivní stanovisko k prolomení (či naopak zachování) těžebních limitů na podkrušnohorské uhlí. Podíl uhlí v národním energetickém mixu je podle nich stále vysoký. Odmítají velkokapacitní nákupy některých fosilních paliv (zvláště ropy a plynu) a zdůrazňují jejich nepřehlédnutelnou zátěž pro rozpočty i pro bezpečnost a plynulé fungování státu (zvláště u dodávek ze složitých geopolitických regionů). Dlouhodobě se volá po zevrubné analýze objemu stávajícího exportu české energie i stavu českého a evropského energetického trhu. Paříž by mohla na konci letošního roku nabídnout širokou platformu pro intenzifikaci boje proti škodlivým emisím a za eliminaci příčin oteplování ovzduší. Bude tato šance využita? Dokážou současné generace odvrátit ekologickou a energetickou katastrofu modré planety? /kar/