Nejhojněji zastoupeným chemickým prvkem v zemské kůře je křemík. Jeho oxid se v čisté formě (křemen) v podobě silikátů podílí na složení povrchové vrstvy naší planety téměř 60 %. Příznivých mechanických vlastností přírodních silikátových materiálů, zejména pevnosti, tvrdosti a tepelné odolnosti, ale i jejich estetického vzhledu si povšimli lidé již v pravěku a začali je cílevědomě využívat. Nejprve v surovém stavu pro výrobu nástrojů a pomůcek a později na základě náhodných objevů zvládli výpal jílových hmot a vytvořili si vlastní keramiku. Časem lidé dokázali tavit a tvarovat sklo a nejnověji si osvojili výrobu silikátových materiálů, kompozitů apod. Soudobá keramika vyspěla jak surovinovou skladbou a úrovní technologického zpracování, tak výslednými vlastnostmi. Je definována jako materiál anorganický, nekovový, ve vodě prakticky nerozpustný a nejméně ze 30 % krystalický. Výrobky z těchto materiálů zpravidla vznikají tak, že se při běžné teplotě ze surovinové směsi vytvarují tělesa, která po vysušení a výpalu při teplotách zpravidla nad 800 °C získají své typické materiálové vlastnosti. Ve zvláštních případech se tvarování provádí také při zvýšených teplotách, eventuálně z taveniny s následující řízenou krystalizací. Pro keramiku je charakteristická: ❱❱nízká elektrická a tepelná vodivost; ❱❱vysoká pevnost; ❱❱křehkost; ❱❱odolnost proti vysokým teplotám a korozi. Složení a technologii výroby tvrdého porcelánu objevili v roce 1709 J. F. Bőttger a E. W. von Tschirnhaus. Jeho výroba byla zahájena v manufaktuře v Míšni (1710). Ve Francii byl vyvinut měkký porcelán v Sévres v roce 1756. U nás se začal těžit surový kaolín okolo roku 1740 na Karlovarsku. /ex/