„Je těžké si představit optimální stav ekonomiky a normální chod společnosti vůbec bez zdárného fungování potravinářského průmyslu. Jak hodnotíte výsledky tohoto strategického oboru z pohledu Potravinářské komory ČR?“ zeptali jsme se jejího prezidenta Ing. Miroslava Tomana, CSc. „Co se podle vašeho mínění podařilo u nás zvládnout (jak na úrovni legislativní a exekutivní, tak podnikové, manažerské) a kde ještě existují rezervy?“ Na rozdíl od většiny evropských zemí je pozice potravinářského průmyslu u nás slabší: 4. až 5. místo mezi zpracovatelskými obory. To neodpovídá ani jeho tradici, ani jeho možnostem. Neobstojí tvrzení, že je to v pořádku, protože jsme průmyslová země. I ostatní evropské země jsou průmyslové, a přesto je ve většině z nich potravinářský průmysl na 1. nebo na 2. místě. Varující jsou výsledky posledního roku, kdy (zejména díky ruskému embargu a s ním související krizi evropského mlékárenského a masného průmyslu) české potravinářství dosáhlo vůbec nejhoršího meziročního výsledku v Evropě. Propad tržeb činil 6,8 %, zatímco v Rakousku rostl o 2,7 %, v Polsku o 1,8 % a v Německu o 0,5 %. Znamená to, že český agrární sektor potřebuje bezprostřední a efektivní podporu. Jak ekonomickou, tak politickou. Co se týče zvládnutí ekonomiky oboru, čeští zemědělci i potravináři opakovaně prokázali, že v rámci Společného trhu dokážou přežít. Aby byli konkurenceschopní, potřebují srovnatelné podmínky. Nejde o legislativní nebo exekutivní nastavení (i když i tady by bylo co zlepšovat), ale především o ochranu českého trhu proti dumpingovým dovozům často nekvalitního zboží a přebytků (zejména ze zemí EU15, ale i z Polska dalších). Tady dlouhodobě česká státní správa selhává v porovnání s exekutivou v okolních zemích. Ti, co chtěli vyvážet do Německa, Rakouska a dalších starých zemí, si to vyzkoušeli. Trojským koněm na našem trhu jsou obchodní řetězce. Stačí se podívat na nabídku u nás a v Německu. Pokud se vše točí kolem ceny, jak často slyšíme, měly by být německé řetězce zahlceny českými, polskými nebo slovenskými produkty. Ono to tak ale není. Takže pravda je jiná. Naše největší rezerva je přístup českých potravin na český trh k českému spotřebiteli. Řadu let jsme součástí evropských struktur a procesů. Naučili se už čeští zemědělci a potravináři využívat všechny efekty tohoto zapojení? Co je zapotřebí podle vašeho názoru změnit a dopracovat? Čeští zemědělci i zpracovatelé se jistě naučili na evropském trhu pohybovat, ale předchozí platí beze zbytku. My se obejdeme bez evropských dotací, pokud nebudou naši výrobci systematicky okrádáni obchodníky cestou nesmyslných marží a poplatků. Kdy dotace nahrazují běžnou ziskovost, která by měla být tvořena při prodeji obchodníkovi. Je to téma zneužívání významné tržní síly obchodníky řetězců, kdy zpracovatelé netvoří dostatek zdrojů na investice, inovace a marketing. Je třeba zásadně změnit postavení zemědělců a zpracovatelů a nakonec i spotřebitelů v potravinové vertikále a posílit jejich postavení vůči maloobchodu. Potravinářská komora ČR není subjekt „sám pro sebe“, jenž se omezuje na občasné varování veřejnosti před nějakým nevhodným výrobkem, eventuálně na upozornění podnikatelů v branži na nějaké atraktivní výběrové řízení. Jak se aktuálně zformovala škála jejich aktivit? Komora má široké spektrum činností, které se postupně vyvíjelo a je zakotveno v jejích stanovách. Kromě toho, že se aktivně podílí na českém i evropském legislativním procesu cestou připomínkování návrhů i předkládáním vlastních návrhů, tak aby byly co nejlépe hájeny zájmy jejích členů, má široké aktivity v informování členů, právě i o exportních možnostech. Podílí se na zahraničních misích a jejich přípravě a sama je podle potřeby navrhuje. V minulosti provedla ve spolupráci s ministerstvem zemědělství řadu regionálních analýz o možnostech vývozu do prioritních destinací. V oblasti konkurenceschopnosti kromě spolupráce na přípravě dotačních možností i konkrétního znění titulů pro potravináře (a třeba i opatření pro podporu inovací připravené ve spolupráci s Českou technologickou platformou pro potraviny) patřila v minulém (a patří i v současném) programovacím období mezi nejúspěšnější. Ale jak již bylo řečeno: primární je správné fungování ekonomických vztahů ve vertikále. Schopnost vytvářet zdroje pro investice a rozvoj. Tomu komora věnuje značnou část své kapacity. Asi se shodneme, že ani zemědělci a potravináři se neobejdou bez úzké spolupráce s vědecko-výzkumnou frontou. Jak hodnotíte její současný průběh a dosažené výsledky? Nakolik situaci zlepší nedávno přijatý projekt Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací na léta 2016–2020? Komora se oblasti spolupráce s vědou a výzkumem intenzivně věnuje od svého založení. Nakonec ustavení České technologické platformy pro potraviny (jakožto iniciativy komory) v roce 2006 je toho důkazem. Tato platforma byla jedna z prvních v ČR a je dnes určitě nejrozsáhlejší, co se týče počtu členů i množství aktivit. Komora byla i ustavujícím členem evropské platformy FOOD FOR LIFE v roce 2005. Dodnes je jejím aktivním členem. Jejím primárním úkolem je podpora spoluprací mezi vědou, výzkumem a průmyslem a transfer výsledků do praxe, a to jak z českých akademických pracovišť, tak z evropských projektů. Konkrétní výsledky jsou důkazem, že se jí její práce daří. Na druhé straně je nutno zhodnotit existující situaci v otázce přístupu na trh. Inovovaný výrobek znamená především investici, která se musí výrobci vrátit. V situaci, kdy existuje úzké hrdlo, kontrolující přístup výrobků na trh (a tím není jejich kvalita, ani cena a už vůbec ne přání spotřebitele, ale nákupčí obchodního řetězce) chybí pro výrobce v ČR motivace inovace dělat a investovat do nich. Výsledkem potom je, že kupř. v Itálii existuje více než 6 500 pracovišť zabývajících se potravinářským výzkumem a inovacemi, zatímco u nás jsou to maximálně desítky. Tuto situaci žádný vládní dokument nezmění. I když samozřejmě může pomoci vybudovat potravinářskému výzkumu společenské postavení, které mu léta chybí, a zajistit zdroje pro jeho další rozvoj. Český potravinářský průmysl má tradici, má potenciál, má kvalitní lidi i provozy, má vynikající výrobky známé v celém světě a určitě i dřímající zázemí ve výzkumu. Primárně ale musí být dořešeno jeho postavení v potravinové vertikále a jeho vztahy vůči obchodním řetězcům. Dobrá, oborové podnikatelské subjekty podporujete širokou šálou nástrojů. České občany inspirujete k nákupům české zemědělské a potravinářské produkce. Co je ale zapotřebí podle vás ještě učinit, aby tuzemský spotřebitel principiálně upřednostňoval domácí potravinářskou výrobu a služby? Máte naprostou pravdu, podporujeme mediální kampaně, soutěže, organizujeme osvětové akce, učíme spotřebitele, jak poznat kvalitní výrobek či jak poznat původ výrobků. Můžeme dávat desítky miliony korun do propagace a do podpory domácích, kvalitních potravin. Legislativně stanovovat, co je české a co ne. Pokud ale spotřebitel české produkty na pultech obchodů nenajde, jdou všechny tyto snahy vniveč. A půjdou vniveč i nadále ve chvíli, kdy na pultech nadnárodních řetězců v ČR budeme nacházet sotva 50 % domácích potravin, zatímco ten zbytek pochází buď z mateřských zemí, nebo (hůře) ze země, kde jsou schopni vyrobit cokoliv, hlavně za minimální cenu. Rozhodně nejde o vymyšlená čísla. Agrární komora ČR ve spolupráci s Potravinářskou komorou ČR provedla v jednotlivých krajích průzkum řetězců v oblasti mléčných výrobků. Tedy opět produktů, jejichž výroba je u nás tradiční a na velmi vysoké úrovni. Výsledky jsou více než hrůzné. Podíl českých výrobků se na prodávaném sortimentu v této kategorii pohybuje na úrovni 55–58 %! Přitom primárním cílem domácích potravinářských výrobků by měl být tuzemský trh. Tam by se mělo umísťovat minimálně 80 % jejich produkce, což je o 20 % (a u některých komodit i o 60 %) více než v současnosti. To se týká zejména mléka a mléčných výrobků, masa a drůbeže a výrobků z nich, ovoce, zeleniny nebo vajec. Není divu, že se některé státy z řad nových členů EU snaží vymoci si podíl domácích výrobků na pultech řetězců zákonem, který podporuje krátký obchodní řetězec a stanovuje minimální podíl domácích potravin na pultech obchodů na 51 % (např. v Rumunsku). Využívají se i nepřímé metody. Třeba v Maďarsku jsou to kontroly dozorových orgánů, finančních úřadů, obchodní inspekce v jednotlivých obchodech až do té doby, dokud podíl maďarských potravin na pultech nedosáhne kýženého podílu kolem 80 %. Je i na nás, aby podpořili české producenty a českou produkci. Jinak bude rozměr naší potravinářské a zemědělské výroby stále klesat a naše závislost na dovozech výrazně stoupat. Dovedu si představit náš český zákon, který stanoví minimální podíl českých potravin v obchodních řetězcích na úrovni 80 %. Český zákazník je mediálně mnohokrát ubezpečován o zaručeném „bio“ původu konkrétních potravin, o přísném ekologickém přístupu zemědělců i potravinářů k pěstování a zpracovávání konkrétních plodin, na obalech je stále detailněji informován o jejich vlastnostech, nechybějí ani nabádající loga o českém původu zboží, o značce Klasa apod. Přesto se čas od času na našem trhu objeví nebezpečné potraviny z ciziny. Co je zapotřebí změnit na současném zabezpečení importu zemědělské a potravinářské produkce do ČR? Předně je důležité objem importu snížit. A to zvláště u komodit a výrobků, které jsme schopni vyrobit sami a často v daleko vyšší kvalitě. Důsledně by v této souvislosti měla být naplňována povinnost hlášení dovozů rostlinných a živočišných komodit a alespoň tímto způsobem si chránit domácí trh před přílivem nekvalitního a bohužel někdy i zdravotně závadného zboží, což jen potvrzují poslední případy záchytů. Rozhodně bychom neměli jako stát rezignovat na důsledné kontroly domácích i zahraničních produktů a alespoň tímto způsobem chránit domácí trh před přílivem nekvalitního a bohužel někdy i zdravotně závadného zboží. Je také třeba řešit dumpingy, za něž se k nám řada produktů dováží. Kupř. u dovozů masa si dokážeme velmi dobře představit využití Celní správy v kombinaci s odborným a personálním zázemím Státní veterinární správy. Ano, podle evropského práva sice nemáme žádné překážky na trhu. Teoreticky tedy neexistují ani dumpingové ceny. Nicméně praxe ukazuje, že opak je pravdou. Mnohokrát si říkám, jestli už nejsme na českém trhu v situaci, kdy bychom měli využít (v tomto ohledu jediné) opatření, které nám Přístupová smlouva k EU dovoluje, a to zákaz dovozů v případě, že je ohrožen domácí trh. Myslím, že u komodit, jako jsou mléko, vepřové či drůbeží maso, k tomuto ohrožení už dochází. Podobná spolupráci celníků, policie a dozorových orgánů – SZPI a SVS – by byla tedy vysoce potřebná u všech komodit. /UAI/