Přicházejí na svět o řadu týdnů dříve a jsou odkázané na pomoc lékařů. Vzhledem k tomu, že rodí i starší ročníky žen a více párů využívá asistovanou reprodukci, nedonošených dětí stále přibývá. Pro svůj další zdárný vývoj potřebují několik týdnů či měsíců po narození udržovat nadreálný životní prostor. Jednoho letního dne roku 1878 si pařížský lékař Stephene Tarnier (1828– 1897), který pracoval v městské porodnici pro chudé ženy, vzal den volna a navštívil nedalekou zoo. Náhodou zahlédnul „inkubátor“ s právě vylíhlými kuřátky. Pohled na tyto drobné tvorečky potácející se v teple dřevěného boxu jej přivedl na jistou myšlenku. Za několik dní si najal ošetřovatele Odile Martina, který se v zoo staral o chov drůbeže, a zadal mu úkol sestrojit podobné zařízení, ovšem pro novorozené děti. Tehdejší kojenecká úmrtnost byla hrozivě vysoká. Jedno z 5 dětí zemřelo dříve, než se naučilo lézt. Tarnier na základě svých zkušeností vytušil, že klíčovým úkolem je udržet děti v teple. Novorozenecké inkubátory doznaly v příštích desetiletích výrazných změn k lepšímu a jejich široké uplatnění mělo zejména ve druhé polovině minulého století za následek neuvěřitelný 75% pokles kojenecké úmrtnosti. Novorozenecké inkubátory nejvyšší třídy se dnes standardně dodávají s hygienickým servozvlhčovacím systémem, automatickým řízením koncentrace kyslíku, pulzním oxymetrem, výškově nastavitelným podvozkem a různými senzory, zajišťujícími nadstandardní životní podmínky. Jelikož jsou inkubátory úzce zaměřeny na počátek lidského života, jejich přínos veřejnému zdraví – měřeno počtem celkových let života navíc – se může směle srovnávat s těmi nejvýznamnějšími lékařskými pokroky dvacátého století. Radiační terapie zhoubných nádorů nebo dvojitý by-pass mohou člověku přidat deset či více let dalšího života, ale inkubátor mu dá celý jeden život. /tes/