Materiály, které přicházejí do styku s lidským tělem, musejí splňovat přísná kritéria. Nejedná se o zbytečnou byrokracii, ale o ochranu lidského zdraví, a to nejen s ohledem na krátkodobá onemocnění či potíže, ale také s ohledem na možný dlouhodobý a mezigenerační vliv.
Důležitý parametr, definující možnost využití materiálu, je jeho biokompatibilita. Ačkoliv je tento pojem často používán, jednoznačná definice pro něj neexistuje. Obecně je možno říci, že biokompatibilní materiál či výrobek je takový, který nevyvolává v organismu žádnou negativní reakci. Tato obecná a zjednodušená definice ve skutečnosti zahrnuje celou řadu komplikovaných interakcí, charakteristik a testů, které jsou defi novány v mezinárodních normách. Teprve souhrnné výsledky mnoha testů určují, zda může být daný materiál v konkrétním zdravotnickém prostředku použit. Požadavky na vlastnosti biokompatibilního materiálu, a tedy i sadu testů, se liší podle doby, po jakou bude materiál v kontaktu s tělem, a rovněž podle toho, s jakým typem tkání přijde do styku. V rámci Centra polymerních systémů jsou prováděny základní testy v rámci in vitro technik. Jedná se o využití modelových systémů, například lidských buněk, v podmínkách laboratoře. Díky tomuto uspořádání, nenákladnému jak ekonomicky, tak laboratorně, se jedná o nejrozšířenější a ekonomicky výhodnou formu provedení testů poskytujících řadu relevantních výsledků. Biokompatibilita materiálů Příkladem takových testů může být stanovení přichycení lidských buněk na různě modifikovaných površích. Dalším příkladem testů je stanovení vlivu samotného materiálu či z něj uvolňovaných látek na růst buněk. Jedná se o zkoušku na cytotoxicitu in vitro. Existují tři typy uspořádání zkoušek cytotoxicity, a to o zkoušku extraktu připraveného z testovaného materiálu, zkoušku přímým kontaktem a zkoušku nepřímým kontaktem. Výběr konkrétního postupu přitom závisí na typu vzorku, předpokládaném místě aplikace a charakteru použití. Pro hodnocení cytotoxicity existuje celá řada systémů, které zahrnují morfologické posouzení poškození buněk, měření růstu buněk či měření specifi ckých aspektů buněčného metabolismu. Jak již bylo zmíněno, zkoušky se provádějí in vitro a využívají buněčných linií kultivovaných za specifických podmínek. Buněčné linie jsou komerčně dostupné a zahrnují velkou škálu tak vysokou specifičnost testování s ohledem na předpokládané využití zdravotnického prostředku. Význam testování materiálů a zdravotnických prostředků ve vztahu k jejich biologickým vlastnostem a predikci chování v biologických systémech je nezbytnou součástí zkoušek, které předcházejí jejich uvedení na trh. To je dáno nejen zvyšujícími se požadavky na kvalitu a bezpečnost materiálů přicházejících do styku s lidským tělem a ovlivňujících lidský organismus, ale také neustálou inovací a vývojem nových materiálů a výrobků. Z uvedeného je zřejmé, že i když plánování a provádění biologických testů není jednoduchou a levnou záležitostí, je pro bezpečné použití polymerů ve zdravotnických prostředcích zcela klíčové. Doc. Ing. Petr Humpolíček, Ph.D. Centrum polymerních systémů reg. číslo: CZ.1.05/2.1.00/03.0111 Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně http://www.cps.utb.cz