Milí čtenáři, před pár dny jsem dostala příležitost navštívit seminář věnovaný emoční inteligenci. Bylo to v době, kdy vrcholily práce na tomto jarním vydání našeho časopisu, takže se mi logicky začala obě tato témata v hlavě spojovat. Možná by vás až překvapilo, že významnou roli hrají naše emoce nejen v běžných, každodenních rozhodováních, ale i v těch čistě profesních. A to i v případech, kdy se jedná o na první pohled technické úlohy – například, jaké si zvolit auto, když máme k dispozici veškeré technické údaje o každém z nich. Testy prokázaly, že ať se navenek tváříme sebechytřeji, nakonec u nás vždy převáží to, jestli se nám dané auto líbí a „něčím nás přitahuje“, nebo ne. A pozor, tyto testy vycházejí v podstatě stejně pro muže i pro ženy! Proč ale v úvodu k medicínské technice mluvím o autech? Poněvadž, pokud toto platí téměř stoprocentně při výběru aut, pak v případě posuzování zdravotního stavu člověka toto musí platit ještě víc. Praktičtí lékaři toto dobře vědí a umějí s tím zacházet. Není to tak dávno, co mi můj ortoped řekl: „Není až tak důležité, jaký nález vám popíšu, ale to, jak se doopravdy cítíte.“ A o tom to je. Jsou lidi, kteří by podle objektivního, tedy ideálně na přístrojích změřeného nálezu, měli být těžce nemocní a mít velké potíže, ale oni je nemají. Anebo obráceně: člověku je opravdu špatně, a přitom má všechny testy a vyšetření v normě. Znamená to nutně, že je hypochondr? Vůbec ne. Každý z nás má jinak nastavené vnímání bolesti, obecně jakéhokoliv diskomfortu a každý z nás reaguje na podněty jinak. A jsme zpátky u emocí. V tomto okamžiku přichází na scénu lékař, který stojí před velmi složitým úkolem: musí rozklíčovat a na základě svých znalostí a zkušeností posoudit, jak moc si objektivní klinický a subjektivní pacientský obraz vzájemně odporují a proč tomu tak je. Na to ale neexistuje žádný exaktní postup. Zde musí lékař zapojit především svoji empatii. Empatie ale není nic jiného než emoce. Emoce jsou tedy velmi důležité a v našich životech hrají nezastupitelnou roli. Mají ale ještě jednu klíčovou vlastnost: jsou matematicky neuchopitelné a nedají se naučit. Proto je nemají a ani z principu nemohou mít roboty. Současný trend však směřuje mílovými kroky k plné digitalizaci a automatizaci nemocnic. To ale nestačí. Hovoří se o tom, že nemocnice již brzy nebudou vůbec potřeba, nebo jen v malých počtech. Veškerá diagnostika bude probíhat na dálku, prevence bude tak dokonalá, že se výrazně omezí počet propuknutých onemocnění, a veškerá následná péče bude opět probíhat v domácím prostředí pacienta. Před nedávnem jsem v Hannoveru vyslechla prezentaci jedné významné automobilky, že do pár let bude vyrábět auta, která budou fungovat jako plně digitální inteligentní huby. Kromě toho, že se budou řídit sama apod., v tzv. hluchých dobách, např. když čekáte na křižovatce na zelenou, vám změří tlak, teplotu a zhodnotí váš zdravotní stav. Výsledky auto neodešle do nemocnice, ale na lékařský server, který vyhodnotí, jak na tom jste. Pokud špatně, tak vám auto samo navrhne změnit směr a místo do práce jet k lékaři (zatím ještě z masa a kostí, později pouze na interaktivní obrazovce, kterou si vytáhnete z kapsy a rozrolujete například na předním skle auta). To, že takto nízký tlak máte běžně a že to neznamená, že byste omdlívali, anebo naopak, že vám teď stoupnul, protože vás čeká nepříjemná schůzka se šéfem, se bude autu i obrazovce asi vysvětlovat těžce. Samozřejmě, můžete jejich doporučení ignorovat. Stejně jako to děláme už teď běžně s navigací. Jenže jak pak rozpoznáte, že teď už nekecá a že máte opravdu infarkt? Ať už vám budeme na stránkách tohoto časopisu tvrdit cokoliv, pokud budete mít pocit, že plná digitalizace a automatizace zdravotnictví nepovede k ničemu dobrému, pak tomuto pocitu klidně věřte. Je to emoce, která je určitě správná. A držme si palce, aby těmto emocím naslouchali především ti, kteří budou rozhodovat o propouštění lékařů a zdravotních sester a jejich náhradě sice přesnými, ale zcela neempatickými přístroji. Andrea Cejnarová šéfredaktorka