Vážení čtenáři, přibližně po půl roce se opět setkáváme nad stránkami našeho speciálního časopisu, ve kterém se zaměřujeme na uplatnění techniky a technologií v medicíně a s ní příbuzných oborech. Zajímavých témat se nám opět sešlo velké množství, ale z čeho já osobně mám největší radost, jsou další realizované instalace nejmodernějších diagnostických přístrojů do tuzemských nemocnic a výzkumných center. Česká medicína a lékařská věda se tak dostávají skutečně na světovou úroveň a naši pacienti se nemusejí znepokojovat pochybnostmi, jestli jim byla poskytnuta nejlepší možná péče – alespoň co se diagnostiky týče. S převratným pokrokem v lékařské technice, který v této době zažíváme, se ovšem otevírá řada nových otázek, které by ještě před pár lety nikoho nenapadly. Jednou z nich je správné využívání vs. dostupnost nebo nadužívání složitých a pochopitelně drahých lékařských přístrojů. Že se skutečně jedná o reálný problém, potvrdil i nedávný Evropský radiologický kongres ve Vídni, kde se touto otázkou zabývala i jedna z pozvaných čestných přednášek. Nákup a uvedení do provozu tak nákladných přístrojů, jakými jsou nejpokročilejší počítačové tomografy, magnetické rezonance nebo dokonce různé hybridní přístroje umožňující kombinaci dvou různých vyšetřovacích technik, si mohou „dovolit“ jen určitá pracoviště, která splňují potřebná kritéria. V tomto ohledu je jistě rozhodující „schopnost“ dostat se k evropským penězům, za které je většina tohoto vybavení pořizována. Aby se tyto obrovské investice vyplatily, musejí být drahé přístroje maximálně využívány. Otázkou ale je, jestli mají dané nemocnice ve svých spádových regionech dostatek pacientů, pro které jsou tato extrémně nákladná zařízení nezbytná. A z druhé strany, jestli se k těmto přístrojům dostanou potřební pacienti z míst, kde toto vybavení chybí. Nedovolím si posuzovat situaci v České republice, poněvadž ji tak detailně neznám, ale z toho, co jsem slyšela ve Vídni, mi vyplývá, že ve světě zcela obecně tato situace dobře vyřešená není. Je to otázka komunikace, managementu a otevřenosti daných zdravotnických zařízení, které však mohou být pochopitelně v rozporu s vlastními zájmy, možnostmi a ekonomickou bilancí nemocnic, které některým z těchto speciálních přístrojů vybaveny jsou. Řešením by mohlo být vybudování specializovaných diagnostických pracovišť, která by byla vybavená v podstatě veškerým dostupným přístrojovým parkem a jako nezávislá instituce by tato vyšetření nemocnicím poskytovala. Nemocnice samotné by pak byly vybaveny jen základními diagnostickými přístroji, které jsou nutné pro akutní stavy, jako podpora operatérům apod. Decentralizace je v současnosti zcela obecný trend, který se čím dál tím více uplatňuje ve výzkumu, vývoji, ve výrobě, ale také ve službách. Ukazuje se jako efektivnější a stejně by tomu mohlo být i v lékařství. Decentralizovaná diagnostika i následná péče by mohly být přínosem jak pro pacienty samotné, tak nakonec i pro státní kasu či privátní hospodaření nestátních institucí. Jednou z klíčových podmínek pro takovou, i když zatím stále jen hypotetickou přestavbu současného systému zdravotní péče je zajištění rychlé a kvalitní komunikace mezi jednotlivými pracovišti a ochrana přenášených dat. I v tomto směru pokročil vývoj zdravotnického softwaru výrazně dopředu a některé aplikace začínají být přenášeny do cloudu. Porovnáme-li sektor „healthcare“ s jinými technicko-průmyslovými obory, z hlediska sdílení dat, standardizace a cloudových technologií za ostatními spíše pokulhává. To se ale zcela jistě změní, a pakliže se podaří vyřešit choulostivou otázku bezpečnosti a ochrany dat, decentralizovanému zdravotnictví by už v podstatě nemělo nic bránit. Možná jen jeden moment, výhradně specifický právě pro lékařské obory. Medicína totiž není přesně exaktní obor a s vyšetřovaným pacientem nelze nakládat jako s diagnostikovanou „věcí“. Ke správnému určení diagnózy je zapotřebí množství nejrůznějších informací a pochopitelně především pak subjektivní pohled samotného pacienta. I v případě pokročilého vyšetření, které by se odehrálo na specializovaném detašovaném pracovišti, by konečné slovo z hlediska posouzení musel mít ošetřující lékař, který jediný má všechny informace a zná všechny okolnosti. Nebo by je alespoň měl znát... Andrea Cejnarová šéfredaktorka