Fluorescentní nanočástice oxidu křemičitého o průměru 5 nanometrů, které jsou známé jako nanotečky z Cornellu (anglicky Cornell dots nebo C dots), původně vznikly pro diagnostické účely. Dovedou se totiž navázat na nádorové buňky a pak je zviditelní, aby lékaři zřetelně viděli, kde vlastně dotyčný nádor je a jak vypadá. Postupem času se ukázalo, že nanotečky jsou použitelné k přepravě molekul léčiva nebo jako nanosenzory v životním prostředí. Ani to ale nebylo všechno. Michelle Bradbury a její kolegové, mezi nimiž byl i tvůrce původních nanoteček Ulrich Wiesner, nedávno zaznamenali důležitý objev, když zjistili, že nanotečky mají veliký potenciál přímo v léčbě nádorů. Dovedou totiž zabíjet nádorové buňky samy o sobě, aniž by vezly náklad molekul protinádorového léčiva. Tento objev podle všeho dostane nanotečky z laboratoří a diagnostických procedur rovnou do klinické léčby pacientů s nádory. Když jsou nanotečky podávány ve velkých dávkách pacientovi s nádory, do nichž je omezen přístup živin, tak nanotečky vyvolají takzvanou ferroptózu, což je jeden z mechanismů řízené buněčné smrti. Na konci tohoto procesu jsou mrtvé nádorové buňky. Nanotečky z Cornellu jsou téměř ideálním protinádorovým přípravkem. V normální zdravé tkáni se chovají mírumilovně. Jakmile se ale dostanou do nádorové buňky, která je podvyživená, tak se z nanoteček stanou nelítostní zabijáci. Jde o to, že nanotečky mají schopnost absorbovat železo z okolí a posílají ho do dotyčné nádorové buňky. A to odstartuje ferroptózu, při které buňka dramatickým způsobem zanikne. Jak se to v podobných případech stává, k objevu došlo omylem. Vědci původně studovali reakci buněk na nanotečky, a zjišťovali, jak velkou koncentraci nanoteček buňky ještě zvládnou. Zdravé buňky bez problémů tolerovaly i velké dávky nanoteček. Když ale nanotečkám o vysoké koncentraci vystavili nádorové buňky, tak překvapeně pozorovali ohromnou vlnu destrukce, která se prohnala laboratorní kulturou nádorových buněk jako tsunami.