Po bezmála padesátiletém vývoji se solárně-termické věžové elektrárny přiblížily výkonům uhelné a plynové „klasiky“. V hybridním provedení i jako menší jednotky nejnověji aspirují na spojení energetiky s řadou efektivních procesů – s vytápěním i chlazením, odsolováním vody, výrobou vodíku a možná i s produkcí biopaliv. Na každý m2 osluněné plochy naší planety dopadá v podobě tepelných, světelných a UV-paprsků výkon teoreticky kolem 1 kW. Pro život nesmírně důležitá, čistá a věčně se obnovující energie je však pro přímé energetické využití příliš „řídká“, takže historii solární techniky provází hledání způsobů, jak ji co nejúčinněji koncentrovat a přeměnit na užitečnější formy tepla a elektřiny. Archimédes (287–212 př. Kr.) prý naleštěnými štíty lučištníků dokázal soustředit sluneční paprsky na římské lodě obléhatelů Syrakus tak, že je zapálil.
Celý článek naleznete v květnovém čísle.