Ocelářský a slévárenský průmysl byl na konci minulého století tak trochu stigmatizován jako odvětví, které příliš nepasuje k budoucnosti České republiky. Je příliš energeticky náročné, neekologické, zajišťuje zaměstnanost pro pracovníky s nižším stupněm kvalifikace a vzdělání. Toto průmyslové odvětví bylo často házeno do jednoho pytle s jednoduchými montovnami zahraničních firem v Česku či s těžebním průmyslem uhelným. Tedy jako obor, který je sice tradiční, ale vlastně o něj ani moc nestojíme, protože chceme být moderní, inovativní, čistí. Bojužel, než jsme pochopili, jak moc je takové uvažování nesmyslné a založené na nepravdivých základech...
Celý článek naleznete v Techniku č. 3/2015.