Inovační prostředí je tvořeno několika faktory, jejichž kombinace zaručuje synergické efekty. Jde o souběh více faktorů, které ovlivňují podnikové inovace. Je to několik systémů, které musí dobře fungovat. Je to také atmosféra, v níž se inovacím daří. Jde rovněž o souběh různých synergických efektů – vzájemné potencování jednotlivých soft a hard prvků systému do překvapivých výsledků.
Jak zvyšovat kreativitu konstruktérů, vývojářů a marketérů
Již několik let si téměř denně stahuji do archivu populární či odborné články o objevech, vynálezech a inovacích. Mám jich několik tisíc. Každý týden se objeví minimálně dva, spíše tři. Je to nesmírně zajímavé čtení. Jak tyto články využít pro podnikový výzkum a vývoj? Jak v R&D hledat malé příčiny s velkými následky a synergické efekty? Jaké finesy pro inovace využít?
PRIVILEGIA PRACOVNÍKŮ VÝZKUMU A VÝVOJE 
Oddělení R&D a strategického marketingu je pro každou firmu, která usiluje o vysokou konkurenceschopnost, naprosto klíčové. Jeho náplní je totiž neustálé zvyšování přidané hodnoty, aby jejich firmy zvyšovaly tržby nejenom vysokou produktivitou, ale hlavně pomocí úžasného designu a skokových inovací. Vývojáři, konstruktéři jsou tedy z hlediska budoucnosti firmy těmi nejdůležitějšími zaměstnanci. Jaký pracovní režim pro ně zvolit? Jednoduše takový, aby z nich „vypadávaly“ obchodovatelné nápady s vysokou přidanou hodnotou. Mohou tedy vývojáři a strategičtí marketéři, kteří hledají nové koncepty výrobků, služeb či nové obchodní modely, sedět 8 hodin za pracovním stolem? Rozhodně nemohou. Je to neefektivní a drahé. Proč?
Vývojáři a konstruktéři ve fázi hledání nových nápadů potřebují mnoho času strávit studiem možností jak spojovat různé principy, hledat nápady v jiných odvětvích a oborech – v živé přírodě (bionika), v ekonomických systémech, v sociálních systémech, ve fyzice, v technice, matematice, v makro i mikrosvětě, v umění a kultuře. To vše se pak v mozku nějak skládá do nových konfigurací, až to posléze při náhodném podnětu vyústí v tzv. heuréka zážitek, který bude tím pravým řešením.
Celý proces přípravy mozku na produkci nápadů může tedy zabrat týdny a měsíce. A to nelze dělat na pracovišti. Jde o tzv. systematické i nesystematické sbírání informací, podnětů, inspirací, což je první ze čtyř částí celého procesu vzniku nápadu – preparace (příprava). Pak proces pokračuje přes inkubaci (zrání), iluminaci (prozření) až po verifikaci (ověření). K tomu všemu potřebují vývojáři vhodné stimulující prostředí, dobrou náladu a pestré a nečekané podněty. Je zajímavé, že obvykle 90 až 95 % nápadů na inovace vzniká mimo pracoviště: na procházce, při sportu, ve vaně, při denním snění, při diskusi s přáteli, při četbě jiné tematiky, při usínání nebo probouzení apod. Na pracovišti se nápadům nedaří proto, že je tam mnoho stresu, stále titíž lidé, stejné až sterilní pracovní prostředí, příliš „sešněrované procesy“ apod. Je- -li tomu tak, nebylo by mnohem lepší, aby měli volnou pracovní dobu? Ano, bylo.
VYNIKAJÍCÍ ZDROJ NÁPADŮ
Exaptace je využití ideje či nápadu k jinému účelu než bylo původně zamýšleno, např. lis na víno použitý Guttenbergem jako tiskařský lis, původní lék na srdce Viagra na potenci, čipy, laser... Jak zdůrazňuje popularizátor vědy Steven Johnson (Jak vznikají nápady, 2012) je důležité, aby vývojáři a marketéři pravidelně navštěvovali kavárny a komunitní centra, kde se scházejí lidé různých názorů a pohledů, kteří nejsou ortodoxní a mohou otevřeně diskutovat o čemkoliv a mají bohatství zájmů. Je velmi prospěšné, když se např. chemik vývojář setkává s filozofy, s lidmi ze všech oblastí kultury – včetně alternativní, s lidmi z ostatních odvětví a oborů, lidmi různého životního stylu. Právě tato mnohost podnětů je pro rozvoj kreativity nejdůležitější.
Podle Johnsona vlastně není lepší způsob rozvoje flexibility myšlení a tvořivosti typu flow. Výzkumníci Fischer i Jacobsová podtrhují plodné interakce mezi subkulturami v hustě obývaných městských centrech a nevyhnutelné přelévání postřehů, nápadů a trendů, k němuž vždy dochází, kdykoliv se lidé shluknou do početných skupin. Subkultury, eklektické eventy a podniky generují myšlenky, zájmy a dovednosti, které zákonitě prosakují do zbytku společnosti a ovlivňují ostatní skupiny. Fischer poznamenává: „Čím větší město, tím pravděpodobněji bude sdružovat v dostatečném množství a jednotě radikály, intelektuály, swingery, nadšence zdravého životního stylu, vegany, tvůrce všeho druhu atd., a tím pravděpodobně budou tyto skupiny ovlivňovat konvenční střed společnosti.“
KAVÁRNY A VINÁRNY – SOUČÁST KONCEPTU
Podle Johnsona „jsou města ideálním podhoubím exaptací, neboť kultivují specializované dovednosti a zájmy a vytvářejí tzv. tekuté sítě, v nichž informace z těchto subkultur prosakují ven, a často mají nečekaný vliv na sousední skupiny. To je jedno z možných vysvětlení superlineárního škálování městské kreativity. Kulturní rozmanitost, kterou se tyto subkultury vyznačují, je cenná nejen proto, že vnáší do jinak šedivého městského života trochu barvy. Její hodnota spočívá hlavně v neobvyklých migracích mezi různými skupinami. Svět, v němž se překrývají různorodé názory, zájmy a profese, je světem, v němž vzkvétají exaptace.“
Tato sdílená prostředí jsou často veřejnými prostorami, kterým dal sociolog Ray Oldenburg (tamtéž) přezdívku „třetí místo“. Tím se liší od více izolovaných míst jako je domov či zaměstnání. Podle Johnsona se „v anglických kavárnách 18. století zrodil nespočet inovací osvícenské éry – od elektřiny, domácích spotřebičů a předmětů denní spotřeby (Burke, 1998) přes pojišťovnictví až po samotnou moderní demokracii. Freud pořádal každou středu večer ve svém domě setkání lékařů, filozofů a vědců, kteří utvářeli novou vědní disciplínu – psychoanalýzu. A pařížské kavárny? Podle Johnsona z nich vzešla velká část modernismu a z legendárního Homebrew Computer Club ze 70. let minulého století, v němž nesourodá skupina amatérských nadšenců, teenagerů, počítačových podnikatelů i akademických vědců vykřesala jiskru revoluce osobních počítačů.
ROZBOR ČLÁNKŮ, HLEDÁNÍ ROZHRANÍ
Je zajímavé, že když se alespoň jednou za týden sejdou vývojáři, konstruktéři a markeťáci a budou spolu dvě hodiny široce diskutovat o všech novinkách v inovacích a vynálezech, pak si tím velmi vytříbí inovační myšlení. Zvýší si pružnost mozku, posílí jeho schopnost dívat se na problémy jinýma očima, než to dělají ostatní. Zvýší se jim schopnost mozku plodit nápady, získají stimulační svobodu (vystoupit z hranic zadání, úhlu pohledu, zaběhnuté formy, oblasti, limity), funkční svobodu (nesvázanost s konvencí – funkční požití věcí), flexibilitu, vnímavost vůči problémům, představivost – schopnost imaginace, myšlenkovou nespoutanost, zvýší se jim tolerance vůči víceznačnosti (neexistuje jedna jediná pravda a ideální řešení), zvýší se i ochota vyhledávat a přijmout nové, posílí se odvaha riskovat a rozšíří ideová nezávislost (zpochybňování dogmat i paradigmat). 
Po desítkách až stovkách takových diskusí dostanou do svých mozkových struktur principy, které rozhodují o inovacích. Dokážou pak odhalit společného jmenovatele vynálezů a inovací, odhalit postup, jak k nim došlo. Je však zapotřebí, aby měli zkušeného facilitátora, který jim bude při tréninku inovační kreativity různé inovační události propojovat a poukazovat na společné jmenovatele. Jako bonus vývojáři, konstruktéři a markeťáci získají zajímavou zkušenost. Všimnou si, že na rozhraní dvou až tří oborů či produktů je vždy příležitost pro nečekanou inovaci. Když jsou dány očekávané či možné atributy nového výrobku či služeb, a pokud si vývojáři každý možný předpokládaný atribut namalují do kruhu a ty kruhy se téměř dotýkají, pak na těchto spojnicích vznikají nové vlastnosti produktu či nové naprosto nečekané kombinace atributů. A pak vznikne výsledná inovace. Nejblíže k tomuto postupu má tzv. heuristicko-ideizační technika.
Metoda rozboru článků o vynálezech je opravdu úžasná. Avšak moc se nevyužívá. Když už něco, tak si jednotliví konstruktéři přečtou články izolovaně sami pro sebe, a to obvykle jen ty, které jsou z jejich oboru, či takové, které je baví. Ty ostatní si přečte málokdo, a už vůbec o těch oborově vzdálených nediskutují. Je to škoda, protože se tím ochuzují o vědeckou a kreativní práci, i když to tak na první pohled nevypadá.
Místo toho se konstruktéři obvykle ponoří do nějaké logické činnosti a kreativní procesy opouští. Proč? Protože jim nikdo nerozumí, na vysoké škole se neučili jak kreativně používat mozek. Málokdo si uvědomí, že pokud absolventi technických univerzit mají na celém světě stejné předměty (matematika, fyzika, technika), pak o skokové inovaci v R&D oddělení rozhoduje kreativita, která umí fyzikální a jiné principy sloučit do nového celku – viz létání letadla zaručuje souhra tří principů: gravitační zákon, tvar křídla, který vyvolává vztlakové síly, a tah motoru.
PhDr. Karel Červený, MSc., MBA, Talent Innovation