Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně, kde do poloviny dubna probíhala výstava Moravský Manchester, bylo postaveno za peníze textilních baronů. Ale také podnikatelů, zaměstnavatelů, stavitelů a mecenášů, jímž Brno vděčí za neuvěřitelný rozvoj. Výstava byla připomínkou rozkvětu města, jehož růst na konci 19. a počátku 20. století předčil v počtu obyvatel a rozsahem průmyslové výroby svého britského konkurenta.
Poprvé jsem na označení Moravský Manchester narazil, když TT přinesl kompletní historii výroby parních turbín v Brně (autorem byl Ing. František Michele). Příliš jsem tomu přirovnání k Manchesteru nevěřil. Ale jak jsem potkával průmyslovou historii města, uvěřil jsem.
V prosinci 2014 kolektiv Moravské galerie Brno, vedený Kateřinou Tučkovou, Mgr. Andreou Březinovou
a Mgr. Tomášem Zapletalem, podal i široké veřejnosti přesvědčivý důkaz. Jejich výstava představila také knihu Fabrika Kateřiny Tučkové, a především ta je příčinou, proč před námi vyvstává mnoho otázek propojujících historii s dneškem. Kde je odpovědnost státu za rozvoj společnosti a jedince, kde je, a v jakém rozsahu, odpovědnost podnikatele za své zaměstnance, jejich počet, plat, ale i budoucnost podniku. Žádné pevné hranice těchto vztahů neexistují, což vedlo v 19. a 20. století k mnoha konfliktům, nedorozuměním
a politickým otřesům, jež pokračují dodnes. Je to dilema průmyslové revoluce a sociologických změn společnosti, dilema kapitalismu. Přes sociální otřesy mělo Brno díky textilnímu průmyslu na konci 19. století 100 000 obyvatel a první republika pak z Brna udělala 300 000. město napěchované průmyslovou výrobou mnoha oborů. Vedle energetiky zde byly i strojírenské podniky spotřebního průmyslu. Bylo to živoucí
a rostoucí město, které se později zhroutilo do průměrnosti. Proč?
PROČ MORAVA, PROČ BRNO
Abychom se dostali k tomu, co v nás výstava Moravský Manchester provokuje, je třeba jen krátké provedení expozicí i knihou. Rakouské mocnářství průmysl potřebovalo. Brno bylo kousek od Vídně, byly zde zdroje
a levná pracovní síla. Byly zde však i lesy na sever a východ, a tím dřevěné uhlí na tavení železa a vynález Adamova, umělecké slitiny. Blansko. Adamov. Už tehdy to byly průmyslové pojmy. Byl zde volný trh a chuť některých jedinců myslet, podnikat.
Hodně napoví existence Spolku pro zavedení mechanického spřádání vlny podle anglického způsobu, který na Moravě existoval. Anglie byla kolébkou průmyslové revoluce a výroba textilních spřádacích strojů byla vynikající. Ale koupit je bylo zhola nemožné. Angličané dobře věděli, co je konkurenční výhoda oproti kontinentu. 
Našel se však odvážný jedinec, mladý hrabě Hugo Salm-Reifferscheidt, vybavený perfektní jazykovou znalostí, jež s pomocí jediného společníka, navíc lékárníka, podnikl špionážní cestu do Anglie. Výsledkem téměř seriálového dobrodružství byly originální plány spřádacích strojů, které v roce 1801 propašovali a přinesli do Brna. Jsou uloženy na zámku v Rájci-Jestřebí.
Neví se, komu je předali, ale je jisté, že už za tři roky, tedy 1804, byly uvedeny do provozu v manufaktuře Hopf und Bräunlich na brněnském Cejlu jejich přesné kopie. A začaly se prodávat. Výstava nám předložila jména podnikatelů tehdejší doby a ocitáme se v zajímavém prostředí evangelických rodin původem z Německa. Evangelíci dbají dobrého vzdělání, proto pozvali do Brna vzdělance Christiana Carla Andrého. Kromě výuky dětí podnikatelské komunity to byl první šlechtitel ovoce na Moravě (na jeho počest je pojmenována odrůda červeného vína André vyšlechtěného v 60. letech ve Velkých Pavlovicích) a předchůdce Johanna Gregora Mendla.
ČAS ROZKVĚTU PRŮMYSLU A PRVNÍCH SOCIÁLNÍCH OTŘESŮ
Francouzská revoluce a dvojí průchod Napoleona Brnem město ovlivnily, především proto, že zablokoval obchod s Anglií a omezil prodej britského zboží na kontinentě, leč sám potřeboval tisíce metrů látek pro své vojáky. Vojenské sukno potřebovaly i další armády a Brno se chopilo příležitosti. Textilní manufaktury vzkvétaly a jejich počet vzrůstal. V knize Fabrika je shrnuje autorka do seznamu: Offermann, Strakosch, Schmal, Braunlich, Redlich, Teuber, Stiassni a další, k nimž zakrátko na počátku nového století přibudou další. 
Je faktem, že špionáž hraběte Hugo Salma byla jen dokladem jeho technického uvažování v oboru výroby strojů (Salm byl mimo jiné proslulý i prvními prvky sociálních opatření, například očkováním svých poddaných a později zaměstnanců), a podnikatelé si uvědomovali, že bez inovací jejich zisky rychle klesnou.
Základem textilního rozmachu v Brně byl tedy německý kapitál a draví podnikatelé, jež se s městem i Moravou nakonec pevně sžili. Poté následovali podnikatelé, jež využili bankrotu slabších firem, například Schopllerovi. Souběžně s nimi vstoupily do tohoto prostředí rodiny židovské a následně i české. Příkladem jsou jména Stiassni, Neumark, Brück & Engelsman, Löw-Beer, Skene, Hecht, Kohn a česká firma Klein. Bohužel, jejich vstup na trh byl provázen nenávistnou antisemitskou kampaní.
VLIV TEXTILNÍHO PRŮMYSLU NA ROZVOJ DALŠÍCH OBORŮ
Brno bylo v 18. a 19. století převážně německé, ale to se začalo prudce měnit. Což mimo jiné charakterizuje vznik českých středních škol a brněnské Techniky v roce 1899. Ta se rychle stává školou českých techniků, kteří někdy předčili i své německé kolegy. Německé obyvatelstvo je na ústupu, a paradoxně, jak vstup židovských rodin do textilního a průmyslového podnikání, tak i rozmach českého školství byl uvolněn až na zásah vídeňského císařského dvora. Odpor převážně německé radnice byl značný. Je zajímavé sledovat, jak si mocnářství kontrolovalo a podporovalo průmyslový růst.
Dovolme si malou odbočku v našem popisu historie města Brna. Bude jí zmínka o tom, jak se Češi rychle učili od německých podnikatelů a rozvíjeli vlastní technologii. Síla textilního strojírenství přinesla i české plody průmyslového rozvoje oboru. Vynálezů tryskového stavu, rotorového předení a vícešlupního tkaní. Od roku 1944 přemýšlel Vladimír Svatý v Jilemnici o novém principu tkalcovského stavu, který byl nakonec přes všechny peripetie komunistických překážek vyroben a stal se světovou senzací. V roce 1967 představili čeští vývojáři z mnoha podniků, sjednocení pod jednotným vedením, první stroj rotačního spřádání bavlny. I v tomto případě šlo o světový unikát, který se rozběhl do světa z Ústí nad Orlicí. Průmysloví historikové v zahraničí žasnou nad tím, jak se mohl tak soustředěný výzkum a v tak širokém měřítku realizovat. Dnes si stačí otevřít knihovnu Technické školy Liberec a vyjede vám seznam patentů českých konstruktérů, jehož konce se téměř nedoberete.
Není tedy pochyb, že textilní továrny měly široký vliv i na jiná odvětví průmyslu, především energetiku a výrobu strojů nejenom v Brně. O První brněnské strojírně už byla řeč. Zakladatel PBS přišel jako jeho kolegové v textilním průmyslu z Německa, konkrétně Württemberku. V roce 1816 Johann Reiff a Friedrich Schölle založili ve Šlapanicích přádelnu, ale už v roce 1821 jejich následovníci zahajují výrobu parních strojů. Jako první firma v mocnářství Rakouska-Uherska. Brno 19. a počátku 20. století je také městem dělníků, deníku Rovnost a Josefa Hybeše, jenž začínal jako textilní dělník a vyprofiloval se posléze do role poslance za sociální demokracii a KSČ. Měl desítky následovníků i v řadách inteligence. Sociální podmínky dělníků textilních fabrik byly opravdu hrozné. Žili na okraji města v koloniích, natěsnáni v pavlačových domech. Podmínky života byly otřesné, životní rytmus s 12 a vícehodinovou pracovní dobou v prašném a vlhkém prostředí neutěšené, násobené zlozvykem propít část výplaty. V továrnách byly zaměstnávány i děti. Podnikatelé si byli této situace částečně vědomi a i pod hrozbou opakujících se stávek zakládali různé dělnické podpůrné fondy, předchůdce sociálního pojištění, nebo stavěli dělnické byty.
BOD ZLOMU
Vše by mělo zřejmě zcela jiný vývoj nebýt II. světové války a Hitlera. Co směřovalo k rozkvětu Brna
a Československa se najednou zvrátilo, Brno se za války stalo průmyslovým městem Říše, včetně tajného leteckého průmyslu a výroby munice. Ve vile Tugendhat se usadili projektanti Messerschmittu.
Pak konec války a velké rabování. Co nerozebrali Němci, dokončili komunisté znárodněním všech podniků. Osud jejich majitelů byl tragický. Pokud neměli to štěstí a neuprchli, skončili za války v koncentračních táborech. Někteří přežili, ale úleva byla krátká. V noci z 30. na 31. května 1945 je naopak hnáno 19 800 německých rodin směrem k Rakousku. Dozorci pochodu byli dělníci ze Zbrojovky, té elitní továrny první republiky. U Pohořelic se dav žen a dětí a starců zastaví vyčerpáním a začínají hrůzné scény. Hněv českých občanů byl pochopitelný, ale zločiny vraždění a okrádání mrtvých neomluvitelné. Po únoru 1948 byly všechny podniky textilního průmyslu znárodněny a sdruženy pod dva: Vlněnu a Mosilanu. Komunisté však považovali spotřební průmysl za nepotřebný, preferovány byly obory průmyslu těžkého a zbrojního. Podniky byly podkapitalizovány a zanedbávány. Po Listopadu nastává jen krátké období, kdy textilní značka Woolmark
a Art Protis opět něco znamená i na zahraničních trzích, ale pak přichází privatizace, uzavření textilních podniků i výzkumných ústavů. Vznikají brownfields – vyprázdněné a zdemolované objekty, prodané „za železo“, s nimiž si město, hlásající, že ke svému rozvoji nepotřebuje architekty a urbanisty, jen politiky, neví rady. Zůstávají uprostřed města jako pomníky ekonomického diletantství.
Výstava končila dlouhou řadou fotografií trosek bývalých 70 podniků textilního průmyslu v Brně. Z někdejší slávy přežil jen jediný. Nová Mosilana přemístěná do nových prostor. Textilní křeč je provázena i úpadkem dalších průmyslových oborů, varující coby pomník odevzdanosti a zničené technické invence.
Je odpovědné hodit za hlavu jakýkoliv obor průmyslu jen proto, že se politicky nehodí, nebo prožívá období recese? Zánik textilního průmyslu je spojován s levnou asijskou produkcí. Jak je možné, že Němci či Italové, stejně jako Belgičané nevzdali svůj boj s Asií a zachovali si alespoň část textilní produkce, zvláště nových oborů, nebo průmyslového textilu, a tím i textilního strojírenství, které naopak vykvetlo obchodem s novou konkurencí? 
Co způsobí, že město průmyslu s mnoha továrnami a kvalifikovanou pracovní silou upadne do podprůměru? Vždyť podniky hledají zkušené dělníky. Kam zmizeli? Jak mají města naložit s pozůstatky rozkvětu, nyní opuštěnými a vybrakovanými objekty? To není jen problém Brna. Prodej továren s výrobním vybavením za cenu šrotu vzbuzuje dodnes podezření spíše z rabování než z řízeného procesu. Příklad textilního průmyslu ukazuje, že naše společnost, má-li zájem, dokáže nejenom vstřebat, ale později se
i podílet na rozvoji nových oborů, které hledají původně jen pracovní sílu a trhy. My Češi jsme technicky zdatní a učenliví. Ale i k tomu musí být vytvářeny podmínky, smluvní regule zahraničních investic. Ostatně automobilový průmysl, kde roste počet osob pracujících ve vývoji a výzkumu, to dokládá.
Jaký stát, s jakým rozsahem průmyslu, infrastruktury, ochrany surovin či zemědělského fondu vlastně budujeme? Přemýšlíme nad tím, abychom se vyvarovali osudu Moravského Manchesteru?
Málokdy se stane, aby člověk odcházel z výstavy s knihou v ruce a obojí v něm spíše vyvolává vlny emocí
a otázek, jak je tomu v tomto případě. Není to výstava starých strojů a vynikajících výrobků, ale samotná esence problémů podnikání včetně sociálního aspektu i rozvoje měst. Díky za ni.
Jan Baltus