Křivka popularity amerického prezidenta Baracka Obamy je na nízké úrovni, proto se rozhodl podpořit své stoupence a pokořit odpůrce. Vetoval zákon o výstavbě ropovodu z Kanady do Nebrasky.
Projekt za jeho úřadování nebude dokončen.
ČERNÉ ZLATO Z PÍSKU
Krásná řeka na severu Kanady se jmenuje Athabasca a před staletími si ji oblíbili indiáni. Její rozbahněné břehy jim totiž nabízely lepkavou černou hmotu, jež se výborně hodila k impregnaci kánoí. Tato pískovitá hmota, později nazvaná bitumen, se stala hnacím motorem kanadské ekonomiky. Už začátkem XX. století začal Alfréd von Hammerstein severně od městečka Fort McMurray s těžebními pokusy Athabasca Oil Sand.
Později zde Ing. Sydney Ells vyzkoušel různé těžební postupy a vytrval až do roku 1945. Za nejvýhodnější při separaci bitumenu z písků pokládal flotační metodu s použitím horké vody. Ve 20. letech zde dokonce vzniklo městečko s odpovídajícím jménem – Bitumount. Ovšem až koncem 60. let postoupil vědeckotechnický rozvoj tak daleko, že ve světovém měřítku mohla vzniknout první těžební operace pro získávání ropy z ropných (někdy se také říká asfaltových) písků.
Geologové odhadují, že v provincii Alberta (rozlohou je podobná Čechám) je ukryto asi 300 mld. barelů
(barel = 159 l) ropy zamíchané v písku v podobě vysoce viskózního (čili těstovitého) bitumenu. Právě tady jsou největší známé ropné zásoby na světě.
A odtud se část produkce odvádí ropovodem do USA. Projekt nese označení Keystone a patří k technicky
i ekonomicky nejnáročnějším. Jeho trasa ze západní kanadské provincie do amerických států Illinois, Oklahoma a do města Steele City v Nebrasce měří 3456 km. Prodloužení do Cushingu v Oklahomě znamená dalších 480 km. Průměr potrubí činí 76 a někdy 91 cm. Prochází však územím se zásobami podzemní vody, což ekologové hlasitě kritizují. Poslední etapa Keystone XL směřuje až do rafinerií v Texasu na pobřeží Mexického zálivu.
MEZI MLÝNSKÝMI KAMENY
Velkolepý projekt narážel od samého počátku na řadu technických potíží a musel čelit ostré kritice ekologů. Přesto se jej podařilo vybudovat. Jak ukazuje mapka, spor se rozhořel o zeleně vyznačenou trasu, jež měla transport zkracovat.
A jak to v podobných případech bývá, ekonomický a ekologický problém se zpolitizoval. Prezident po letech odsouvání problém konečně vyřešil tím, že zákon o výstavbě plynovodu vetoval a uložil k ledu.
Prezidentovo veto má dvě roviny. Politickou a věcnou. Podíváme-li se nejprve na politickou situaci, jeho poradci se pravděpodobně domnívali, že nastal vhodný čas, a doporučili mu učinit nesmlouvavé rozhodnutí – ukázat, že není slaboch, a uštědřit políček republikánům. Rada to byla asi drahá, ostatně jako každá.
Tím, že prezident Obama vetoval zákon o výstavbě ropovodu Keystone XL, Kongres jeho rozhodnutí nemohl zvrátit. Potřeboval by k tomu dvoutřetinovou většinu. Ve stočlenné komoře k tomu získali republikáni jen
62 hlasů, a to včetně několika demokratů.
Prezident Obama váhal, protože věděl, že odezva bude velmi nepříjemná. Je to jeho teprve třetí veto od roku 2009. Naproti tomu jeho předchůdce George W. Bush vetoval zákony 12krát, Bill Clinton 37krát a Bush starší 44krát. To nic není proti válečnému prezidentovi F. D. Roosveltovi. Ten musel použít práva veta více než 600krát.
Od této chvíle mohou konzervativci ve Washingtonu Obamovi vyčítat ještě hlasitěji než dosud, že nepodporuje dostatečně americkou ekonomiku a zabraňuje tvorbě pracovních příležitostí. Ropovod prý měl vytvořit až
40 000 míst. Jeho veto nazvali národní ostudou a prohlašují, že podlehl ekologickým extremistům.
Jisté je, že Barack Obama chtěl neutralizovat republikánskou většinu panující v Kongresu a získat si ekology, kteří už 6 let bojují proti ropovodu z Kanady k Mexickému zálivu. Republikáni mu za trest budou komplikovat jeho další kroky, ať už se týkají imigračního zákona nebo postupu proti islámským teroristům či jeho politiku vůči Íránu.
PARADOXY POLITICKÝCH ROZHODNUTÍ 
Přitom dotyčným ropovodem mělo denně proudit 800 000 barelů ropy a významně by tak přispíval k omezení dovozu z nestabilních částí islámského světa. Dokonce i ministerstvo zahraničí k projektu vydalo několik kladných vyjádření. Podle listu Wall Street Journal odhadlo, že projekt by vytvořil přímo kolem 10 000 míst. Investice ve výši 3,5 mld. dolarů (cca 85 mld. Kč) by pak přímo
i nepřímo podpořila vznik dalších desítek tisíc pracovních příležitostí.
Ekologičtí aktivisté tvrdí, že těžba v ropných píscích zvyšuje tvorbu skleníkových plynů a samotný ropovod je potenciálním zdrojem zhoršení životního prostředí.
To příznivci projektu odmítají a včetně představitelů kanadské vlády připomínají, že Kanada bude ropu do USA vyvážet i nadále. Pokud to nepůjde ropovodem jako relativně bezpečným prostředkem přepravy, nezbývá než využívat transport po železnici. Ten je samozřejmě rizikovější, protože při něm dochází relativně často k únikům ropy. Američané mají ještě v živé paměti obrovský výbuch koncem roku 2013, kdy v americkém státě Severní Dakota vykolejila polovina ze 106 vagónů cisternového vlaku. Je však třeba ještě připomenout, že větší část ropovodu, jež nepotřebovala povolení zákonem, je už hotova, nebo se některé její úseky dokončují. Takže se vynořuje otázka, zda měl Obama toto veto zapotřebí.
A CO DÁL?
Republikáni si myslí, že se k tématu vrátí v případě, že zvítězí v příštích prezidentských volbách. To nelze samozřejmě vyloučit.
Někteří burzovní analytici však vyzývají už nyní: „Zapomeňte na problémy s ropovodem Keystone XL.“ Kanadské ropné písky potřebují pro přežití vyšší ceny ropy a tučnější zisky. Podle analýz investičních bank to je 70 USD za barel, tedy téměř aktuální cena.
V posledních měsících však cena ropy výrazně klesla, a tím se snížily příjmy i zisk energetických firem zaměřených na ropné písky. Kupříkladu cena akcií společnosti Suncor Energy klesla o 26 % proti dřívějšímu maximu. Není proto divu, že se zájem těžařů v Albertě přesunul k zemnímu plynu.
Karel Sedláček, Los Angeles