Litoměřické úložiště Richard provozuje od roku 1997 Správa úložišť radioaktivních odpadů. Do podzemních prostor bývalého vápencového dolu nad půvabným městem a krajem směřují tzv. institucionální odpady z různých pracovišť naší medicíny, zemědělství, průmyslu a výzkumu v objemu cca 300 obalových souborů ročně.
„Hlavním kritériem provozu je za všech okolností bezpečnost,“ zdůrazňuje při prohlídce zdejšího rozlehlého podzemního areálu Ing. Martin Březina, vedoucí provozu úložišť. Nezapomene zdůraznit, že ukládání nebezpečného materiálu i samotný provoz úložiště podléhají řadě přísných předpisů a limitů. A také: že na jejich nekompromisní dodržování bedlivě dohlíží Státní úřad pro jadernou bezpečnost a Český báňský úřad.
Podle Březiny nepřetržitě probíhá posuzování lokality z hlediska seizmicity. Sleduje se také geotechnická stabilita důlního díla. Monitoruje se hydrogeologické prostředí horniny i jejího okolí. Probíhá měření koncentrace radonu a tritia v ovzduší, ve vodě i na povrchu. Měří se záření a povrchová aktivita. A co je primární: všechny sledované položky jsou hluboko pod stanovenými limity. Za tyto výsledky je ČR opakovaně považována za vzor mnoha jiným, ať už zavedeným, nebo postupně vznikajícím, úložištím a jejich obslužným týmům.
MĚSTO NENÍ PROTI
Tyto skutečnosti vysoce ocenil i Ladislav Chlupáč, starosta Litoměřic, které se společností SÚRAO těsně spolupracují. Radnice se aktivně podílela i na vybudování expozice Důl Richard v proměnách času v Litoměřicích, jež návštěvníkům přibližuje proměny dolu v průběhu času a provoz úložiště. Opomenutelné nejsou ani ekonomické efekty: město Litoměřice dostává za blízké úložiště zákonný finanční příspěvek od státu, a to ve výši 3 000 000 Kč ročně.
Jen pro doplnění: letos 40leté úložiště Bratrství u Jáchymova je určeno k ukládání odpadů obsahujících přírodní radionuklidy. V současné době je v tamější bývalé těžní štole uranového dolu uloženo přes 2000 obalových souborů.
HISTORIE UKLÁDÁNÍ RADIOAKTIVNÍCH ODPADŮ
Česká republika je s radioaktivitou od počátku historicky svázána. Jsme stát s jedním z nejdelších využití radionuklidů na světě. Ostatně: již Marie Curie-Sklodowská si koncem 19. století dovážela pro své výzkumy velké množství smolince, uranové rudy, právě z českého Jáchymova.
Přírodní radioizotopy pro technické využití v průmyslu, výzkumu a zdravotnictví (tedy mimo jaderně-energetický cyklus) se u nás běžně zpracovávaly už na začátku 20. století. To logicky vedlo k produkci radioaktivních odpadů. Poměrně brzy vznikla potřeba postupně se hromadící odpady zneškodnit, zabránit jejich negativnímu působení na lidský organismus a životní prostředí. Jediný možný způsob zneškodnění představovalo jejich uložení v bezpečných úložištích, a to po celou dobu nutnou k přeměně příslušných radioaktivních prvků v nich obsažených.
První úložiště se vybudovalo v 50. letech minulého století v nevyužívaném vápencovém dole u obce Hostim u Berouna. Bylo uzavřeno v roce 1964 a následně (v roce 1996) stabilizováno celoobjemovým zaplněním speciální betonovou směsí. Další úložiště vznikla postupně u Litoměřic (Richard, 1964) a u Jáchymova (Bratrství, 1974). V roce 1995 bylo vybudováno nejnovější úložiště nízko- a středněaktivních odpadů v Dukovanech.
V TUNELECH VLÁDLA DŘINA A BEZPRÁVÍ
Prohlídka podzemního areálu nad Litoměřicemi je zajímavá a pohnutá zároveň. Za II. světové války Němci ve třech bývalých hlubinných vápencových lomech Richard I., Richard II. a Richard III. vytvořili podzemní továrnu pro zbrojní účely. Díky unikátní lokaci pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří soustavu lomů o délce přesahující 30 km vážněji neohrozil žádný letecký útok Spojenců. 
Vedle nasazených 1200 civilních zaměstnanců sem nacisté nahnali i několik tisíc vězňů z blízkého koncentračního tábora v Terezíně a z pobočky koncentračního tábora Flosenbürg. Podzemní areál napojili na vlastní průmyslový vodovod z řeky Labe, vybavili ho vlastní plynovou přípojkou, postavili dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště atd. Řízením stavby a dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena vojska SS. Na podzim 1944 se tu začaly vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a koncem války i elektronky, jež měly posloužit pro kompletaci naváděcích a radiolokačních systémů. Nelidská práce a zacházení připravily o život na 4500 vězňů.
Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili celý komplex Richard vyhodit do povětří. K výbuchu však nedošlo. Elektrické spojení s výbušninami přeťal jeden z polských vězňů. Podzemní areál byl totálně zaminován a zatarasen těžkými překážkami a ostnatým drátem. Po jejich odstranění zde ještě několik let probíhala těžba vápence.
DNEŠNÍ HOST VIDÍ ZCELA JINÝ OBRAZ
Čisté, vybetonované, efektivně osvětlované, vzduchotechnicky ošetřené moderní pracoviště. Jednotlivé komory se zaplňují sudy s radioaktivními materiály postupně. Každý cca 200kilogramový kontejner ze speciální oceli obsahuje uvnitř 100kilogramovou schránku s materiály, jež nesmí škodit lidem ani přírodě. Ta se před vložením do vnějšího obalu ještě zalije speciální betonovou směsí. Hotový kontejner se detailně označí a jeho obsah i dislokační data se elektronicky zaevidují. Po zaplnění se komora bezpečně na tisíce let dopředu uzavře speciálním materiálem.
Zdálo by se, že zdejší technici pracují osaměle, daleko od jiných lidí. Opak je pravdou. Zdejší podzemí pravidelně navštěvuje řada hostů: jak tuzemští a zahraniční kolegové z branže, tak studenti jaderné fyziky a elektrotechniky, a také řadoví občané a představitelé lokálních i celostátních institucí, kteří se chtějí ujistit o bezpečnosti úložišť pod Radobýlem a Bídnicí.
„Jaká ještě zbývá úložná kapacita v prostorách jubilanta?“ zajímáme se u východu. Podle představitelů SURAO na dalších nejméně 40 až 50 let.
/tb, wa/, Foto: SÚRAO, autor