Před šedesáti lety v Ústavu matematických strojů na Loretánském náměstí v Praze dokončovaný první český samočinný počítač SAPO byl svými pěti početními operacemi za sekundu až směšně pomalý. Počítačový svět přesto uznává několik jeho světových prvenství, která do něj vložil jeho tvůrce profesor Antonín Svoboda. Stojí za to si připomenout dramatický osud českého vědce, který vychoval první generaci počítačových odborníků, avšak jeho jméno se po dobu komunistického režimu, který ho donutil emigrovat do USA, nesmělo u nás dlouho objevit.
ANTONÍN SVOBODA (1907–1980), pocházející z pražské profesorské rodiny, vystudoval strojní a elektrotechnické inženýrství na ČVUT
a souběžně studoval i fyziku na Univerzitě Karlově. Na studia si přivydělával hraním na piano, vypomáhal v České filharmonii, a dokonce vydal brožurku o hraní bridže. Stal se asistentem na katedře matematiky ČVUT a disertační prací o matematickém rozboru přenosu energií získal doktorát. Toužil pracovat v oboru rentgenové spektroskopie pod vedením oblíbeného profesora Dolejška, jenže při nástupu vojenské služby ho prozíravé ministerstvo obrany jako matematika nasadilo na projekt vojenského zaměřovače, který měl chránit republiku před německým bombardováním. Těsně před okupací byl vyslán se spolupracovníkem
a rodinou do Francie, aby se vynález nedostal do rukou nacistům.
S výkresy se jim na poslední okamžik v lednu 1941 podařilo uprchnout přes Portugalsko a Kubu do USA. Tam Svoboda získal několik patentů a zaměřovač zdokonaloval nejprve pro firmu ABAX a pak v radiační laboratoři proslulého MIT. Tam se také seznámil se zakladateli kybernetiky
a pozdějšími vývojáři prvních amerických počítačů Howardem Aikenem, Norbertem Wienerem, Claudem Shanonem a Johnem Neumanem. Vývoj protiletadlového zaměřovače „Mark 56“ pro válečné loďstvo stihl tým dokončit před rozpoutáním bitvy o Pacifik, v níž spolehlivému přístroji vděčí za životy desetitisíce spojeneckých námořníků.
V USA začal Svoboda psát vůbec první teoretickou knížku o analogové i digitální výpočetní technice „Computing Mechanisms and Linkages“, kterou dokončil po válce v Praze. Vyšla v několika jazycích a je světově uznávána jako první pionýrské dílo z oblasti výpočetní techniky vůbec. Do Prahy, ověnčen americkými vyznamenáními, se vrátil roku 1947 s ideou, že „když je Švýcarsko uznávanou velmocí v hodinkách, proč by se Československo nemohlo stát velmocí v počítačích“.
Založení Ústavu matematických strojů
Po krátké studijní cestě s profesorem Trnkou po vznikajících střediscích vývoje počítačů v USA a v Británii začal hledat místo pro vývoj číslicového počítače. Nechvalně známá česká závistivost vůči úspěšným emigrantům v době, kdy o vědě a průmyslu začali rozhodovat politicky „správně orientovaní soudruzi“, dlouho brzdila hledání místa, kde se stavbou prakticky začít. Teprve po dvou letech se mu díky podpoře prof.
E. Čecha podařilo prosadit vlastní Ústav matematických strojů v Praze na Loretánském náměstí.
Slabinou SAPO byla poštovní relé
ČSSR nemělo v padesátých letech pro stavbu počítače jiné klopné prvky než elektromagnetická relé, která vyráběl pražský národní podnik ARITMA pro tehdejší děrnoštítkové počítače. Jejich operační rychlost maximálně pět operací za vteřinu v dnešní liardami operací za sekundu, budí úsměv. SAPO (zkratka ze SAmočinný POčítač) byl sestavován od roku 1953 ze 7 000 takových 
relé a 400 elektronek. Měl magnetickou bubnovou paměť, řadiče a operační jednotky byly kvůli spolehlivosti ztrojnásobeny. Každá aritmetická operace tak byla souběžně třikrát nezávisle na sobě zopakována a stroj pokračoval dál jen při shodě výsledků. Tento princip, tzv. „faulttolerant“, byl světově průkopnickou novinkou, kterou pak využívaly americké počítače řídící vesmírný program Apollo. Pod nátlakem Akademie věd i tehdejší vlády, avšak bez účinné podpory, se podařilo Svobodovu týmu SAPO oživit v září 1957. Stále ještě jen jako docent pracoval Svoboda na vývoji dokonalejšího nástupce osazeného elektronkami. První československý počítač EPOS 1 (Elektronický POčítací Stroj) byl uveden do provozu roku 1960, v době, kdy už tým pracoval na jeho modernější tranzistorové verzi EPOS2, spuštěné o dva roky později. SAPO řešil vybrané vědecké výpočty a pomáhal při projektování elektronkového EPOS, hlavně však přispěl k výchově první generace odborníků, kteří zkušenost později zúročili při stavbě dalších generací počítačů. V únoru 1960 jiskřící kontakty relé vyvolaly požár a vzhledem k zastaralosti funkčních prvků byl SAPO definitivně odstaven. Svoboda pochopil, že s nedostatkem pokročilých konstrukčních prvků a s potížemi, které mu kladli do cesty závistivci i byrokratický režim, v našich podmínkách vývoj výkonnějších počítačů nezvládne. Po řadě pokusů se mu dobrodružnou cestou přes Německo podařilo i s rodinou emigrovat do USA.
Profesuru dostal až v USA
Kalifornská univerzita nabídla Svobodovi profesuru (které se v ČSSR nedočkal) a spolu s několika dalšími „přeběhlíky“ z pražského Ústavu založil laboratoř pro logické navrhování počítačů. Když ho roku 1977 postihl infarkt, požádal o důchod a přestěhoval se k muzikálně nadanému synovi Tomasovi do státu Oregon. Jeho srdce dotlouklo 18. 5. 1980, ironií osudu v okamžiku, kdy nedaleko jeho obydlí došlo k mohutnému výbuchu sopky Mount St. Helens.
Česká republika se profesoru Svobodovi odměnila medailí Za zásluhy prvního stupně udělené in memoriam prezidentem Václavem Havlem roku 1999. Podrobnosti z jeho života najdeme v biografické knize „Počítače z Loretánského náměstí“ vydané r. 2007 v edici ČVUT jeho nejbližšími spolupracovníky J. Klírem a P. Vysokým. Řada spolupracovníků a jeho žáků se stala uznávanými vědci na poli kybernetiky a počítačové techniky. Jenže sálové, a potom i přenosné počítače, jsme až na výjimky museli dovážet.
Ing. Jan Tůma