Průměrné mzdy v České republice můžeme rychleji zvyšovat pouze tehdy, když budeme zároveň zlepšovat náš inovační potenciál. Pokud tuto vazbu nebudeme respektovat, zaděláme si na významné makroekonomické nerovnováhy, jak dokazují příklady států jižního křídla eurozóny. Takový je hlavní závěr ze studie Inovační barometr 2014, kterou zpracovala společnost Erste Corporate Banking.
Analýza dokazuje, že v Evropě rozeznáváme dvě hlavní skupiny zemí. Vpředu jsou lídři inovačního barometru, kteří si mohou dovolit zaplatit pracovní sílu vysokými částkami, a přesto zůstávají konkurenceschopní. Na chvostu jsou státy s nízkým inovačním potenciálem, které pro zachování konkurenceschopnosti musejí udržovat nízké průměrné pracovní mzdy. Pokud některá ekonomika vybočí z tohoto vzorce - zejména ve směru nízký inovační potenciál v kombinaci s vysokými náklady práce -, začne ztrácet svou konkurenceschopnost na mezinárodních trzích. To se dříve či později projeví makroekonomickou krizí, nejčastěji v oblasti veřejných financí. Předlužené státy typu Řecka, Itálie či Španělska jsou učebnicovým příkladem.
V čele stojí
Lídři mezi státy Evropské unie jsou jasní: severské státy Finsko, Švédsko a Dánsko patří dlouhodobě k top hráčům na poli inovací a znalostní ekonomiky. Odstup těchto tří států od ostatních členských zemí je velmi zřetelný bez ohledu na to, která země z tohoto trojlístku je zrovna ve vedení. Prakticky ve všech sledovaných oblastech hrají prim, ať už jsou to výdaje na výzkum a vývoj, žádosti o patenty, kapitálové investice do start-upů, vědecké publikace či podíl domácností se širokopásmovým internetem. Snad jen v podílu exportu high-tech výrobků dosahují průměrných čísel. Až s odstupem jsou následovány státy západní Evropy. Česká republika je momentálně na 17. místě. Tato pozice není špatná vzhledem k tomu, že jsme za sebou nechali většinu států bývalého východního bloku (krom Slovinska a „skokana roku" Estonska) a i některé jižní státy, které jsou zmítány velkými hospodářskými problémy, ať už se jedná o vysokou nezaměstnanost, či zadlužení země. Nicméně dle výsledků v jednotlivých sledovaných ukazatelích konkurenceschopnosti na tom není Česko nijak excelentně. Kromě tří statistik jsme podprůměrní. Nad průměr vynikáme jen v podílu exportu high-tech výrobků, ve výdajích na výzkum a vývoj ve vztahu k HDP a také v počtu absolventů VŠ technických oborů na tisíc obyvatel.
Nejlepší z Visegrádu
Česká republika má dlouhodobou tradici ve vysokých školách technického typu. Bohužel trend posledních let ukazuje relativní snižování počtu absolventů technických škol oproti ostatním státům EU. Přitom podpora těchto oborů by měla být prioritou a důsledná analýza technologických trendů by mohla napovědět, o jaké absolventy bude zájem. Dalším problémem je bezesporu malá provázanost firem s vysokými školami, která brzdí další rozvoj a zvyšování praxe uchazečů. Ti pak často mohou končit na pozicích pro středoškoláky a ztratit tak svůj růstový potenciál.
„Achillovou patou" české konkurenceschopnosti je pak výše veřejných výdajů na vzdělávání v poměru k HDP. V této oblasti ČR hodně ztrácí mezi členskými státy. Podpora kvalitních a technických oborů je sice nákladná, ale odměnou bude zvýšení atraktivity pro ty investory a firmy, kterým se právě tato pracovní síla nedostává. Vzdělané a nápadům otevřené obyvatelstvo vytváří další prostor pro inovativní nápady. Ty však nejsou prakticky nijak ve velkém podporovány. V kapitálových investicích do seed a start-upů patříme mezi nejhorší státy Evropské unie. Další slabinou je i nízké využívání možnosti komunikovat se státní správou v elektronické podobě. Za posledních dvanáct měsíců tuto cestu využilo necelých 30 % občanů, což nás řadí mezi nejhorší členské státy v tomto indikátoru.
Michal Tuháček
Celé znění článku a další texty k tématu naleznete v časopise Technik č. 1, 2015. Objednejte si toto číslo anebo rovnou předplatné na internetových stránkách: www.technickyportal.cz nebo na emailové adrese technik@predplatne.cz.