Mořské, tzv. offshore větrné elektrárny jsou velice slibným zdrojem elektrické energie budoucnosti. U evropských břehů fungují především v Severním a v Baltském moři. Jejich instalace je bohužel přísně limitována hloubkou vody, která nesmí přesáhnout 40 - 50 m. Z tohoto důvodu je nelze umisťovat do vzdálenějších míst oceánu ani ke strmě se svažujícím břehům kontinentů. Tento problém částečně řeší technologie plovoucích větrných elektráren, které lze použít i v hloubkách několika set metrů.
V říjnu letošního roku bude u severovýchodního Skotska uvedena do provozu největší plovoucí větrná farma na světě, jenž vzniká v Norsku ve spolupráci společnosti Statoil s firmou Siemens Gamesa. Celkové náklady na projekt s názvem Hywind jsou přibližně 235 mil. eur. V těchto dnech se ve vodách norského fjordu Stord spouštějí na hladinu větrné elektrárny, které se následně vydávají na plavbu Severním mořem do cíle, který se nachází 25 kilometrů od pobřeží skotského Peterheadu ve vodách hlubokých mezi 90 a 120 m.
Každá z pěti 6MW větrných elektráren Siemens Gamesa, které jsou součástí projektu Hywind, má 78 m dlouhou vyrovnávací podvodní část a tři kotvicí lana, která budou upevněna k mořskému dnu, aby držela elektrárnu ve svislé poloze. S celkovým předpokládaným výkonem farmy 30 MW se projekt Hywind stane největším svého druhu na světě. Větrné elektrárny Siemens Gamesa byly pro tento vybrány projekt nejen z důvodu vysoké účinnosti, ale rovněž kvůli lehké konstrukci, která je zvlášť vhodná pro umístění na plovoucích základech.
Koncept projektu Hywind prokázal svou účinnost v roce 2009, kdy Siemens a Statoil úspěšně nainstalovaly elektrárnu Siemens s výkonem 2,3 MW v rámci celosvětového prvního projektu plovoucí větrné elektrárny Hywind Demo.
Všechny začátky jsou těžké
I když Hywind patří k nejmodernějším projektům mořských větrných elektráren na světě, elektrickou energií bude schopen zásobovat pouze 20 000 domácností, což je například oproti projektu Hornsea One, který se staví u pobřeží Yorkshiru, poměrně málo. Ten by měl být schopen plně pokrýt spotřebu až 800 000 domácností. Podle zastánců konceptu plovoucích elektráren by ale plovoucí elektrárny mohly v dlouhodobém horizontu tradiční větrné farmy překonat. Očekává se, že prudký rozvoj těchto plovoucích elektráren nastane během příštího desetiletí, největší boom by se měl konat mezi roky 2030 - 2035.
Jako u většiny nových technologií jsou i zde největší výzvou náklady. K instalaci turbín na plovoucí základy je zapotřebí obrovské zdvihací plavidlo, které se obvykle používá v ropném a plynárenském průmyslu. Jedná se o druhé největší zařízení svého druhu a jeho pronájem i provoz jsou extrémně nákladné. Náklady výrazně zvyšuje také současný poměrně složitý řetězec řady dodavatelů. Podle Statoilu by se mohly plovoucí elektrárny dostat na stejné ceny jako konvenční offshore elektrárny do roku 2030. V současnosti jejich cena de facto odpovídá cenám mořských větrných elektráren před cca 10 lety.
Dál a do větších hloubek
Možnosti této technologie jsou téměř neomezené. Plovoucí větrné farmy mohou v současnosti pracovat v hloubce až 700 metrů, větší hlubiny jsou ale pouze otázkou času. Otevírají se tak cesty do hlubokého oceánu, který byl dříve pro větrné farmy nedosažitelný. Standardní větrné elektrárny jsou například obtížně použitelné pro celou oblast západního pobřeží USA, kde se mořské dno rychle prudce svažuje, nebo pro téměř celé pobřeží Japonska. V současnosti již probíhají intenzivní diskuse mj. s vládami Havaje a Kalifornie a sleduje je bedlivě i Japonsko a vláda v Soulu, která je silně nakloněná obnovitelným zdrojům.
Komercionalizace této technologie otevírá příležitosti i pro další země dostat se na čelná místa na trhu s obnovitelnými energiemi. Nejvíce mořských elektráren má v současnosti Velká Británie (jejich kapacita ke konci roku 2016 byla 5 156 MW), následuje Německo (4 108 MW). Například Francie žádnou offshore větrnou farmu nemá. Přesunutí větrných farem od pobřeží do vzdálenějších míst oceánu ale přináší výhody i zemím, které jsou na tomto poli řadu let aktivní, s možností odchodu do větších hloubek získávají další místo, které se jim už třeba u břehu nedostává. Tato technologie ale může vyřešit i problémy s námitkami těch obyvatel a organizací, kterým vadí narušení vzhledu krajiny.