Energetika dlouhodobě patří mezi oblasti, ve kterých se investice plánují dlouho dopředu, proto je Státní energetická koncepce jedním z klíčových dokumentů, které by měly zajišťovat nejen včasný rozvoj energetických zdrojů a infrastruktury, ale též pokud možno dostatečně stabilní podmínky pro rozvoj celého hospodářství. Zvláště když je, jako to naše (míněno ČR), tolik závislé na průmyslové výrobě.
Jenže vedle toho energetika patřila a stále ještě patří mezi výrazné znečišťovatele životního prostředí, a je tak pod velkým tlakem neustálých změn směřujících ke snižování exhalací všeho druhu, především pak k takzvaným obnovitelným zdrojům, tedy k odklonu od fosilních paliv a časem k jejich úplnému vyloučení. Na jedné straně to představuje nesmírné investice, které se pochopitelně propisují i do cen energií a do snižování rentability projektů, na druhé straně to představuje také obrovskou příležitost k technologickému rozvoji.
Jenomže zrovna této příležitosti jsme se zatím příliš nechytili, a tak trochu nám (míněno celé EU) ujíždí vlak. Z produkce většiny solárních panelů, akumulátorů nezbytných pro rozvoj elektromobility a skladování energie, jakož i z těžby a zpracování pro segment klíčových surovin profituje především Čína. Ta je dnes už mimochodem lídrem i v mnoha dalších oblastech, například ve výstavbě jaderných elektráren, ve výrobě elektromobilů…
A do toho všeho v posledních letech přicházejí ještě další vlivy silně rozkolísávající ceny energií a energetických surovin: někdejší boom břidlicového plynu v USA, koronavirová pandemie, válka na Ukrajině… To vše má za následek, že se v Evropě státy ani soukromí investoři do dlouhodobých energetických projektů příliš nehrnou. Boom střešních fotovoltaik naše rostoucí energetické potřeby zdaleka nepokryje a obavy z vysokých cen energií, v poslední době podpořené hlavně avizovaným zvýšením regulované složky, brzdí i další průmyslové segmenty.
Běžný občan se musí nutně ptát: Proč je energetika ČR, která byla v minulosti silně proexportní, nyní tolik závislá na vnějších okolnostech? Proč nemůže stát lépe kontrolovat ceny energií, když je většinovým vlastníkem klíčových energetických společností? Proč tolik doplácíme na obnovitelné zdroje, když na nich mnohé soukromé subjekty bohatnou, či proč se o výstavbě nových bloků našich jaderných elektráren roky jen hovoří, zatímco jejich ceny dále rostou?
Velmi stručně by se na tyto otázky dalo odpovědět: protože předchozí vlády částečně rozprodaly ČEZ, PRE i další klíčové subjekty, protože až poněkud přehnanými garancemi nastartovaly solární boom, protože až příliš váhaly nad onou klíčovou energetickou koncepcí a nepřinesly s ní na trh dostatek garancí pro oborové investice, protože dostatečně nedbaly o snižování závislosti na surovinách nakupovaných, řekněme, v rizikových zemích…
Ano, vše je to velmi zjednodušené a po bitvě je každý generálem. Řešit tyto otázky v dané době nebylo až tak jednoduché. Podstatné ovšem je, abychom se konečně poučili a klíčová rozhodnutí už dále zbytečně neodkládali. Vycházet musíme z aktuální situace. Nebo si opravdu můžeme dovolit, abychom výstavbu jaderných bloků dále odkládali? Nebo abychom jen ledabyle mávli rukou nad tím, že u nás máme nikoliv nevýznamná ložiska lithia, a raději čekali, zda nám tuto surovinu milostivě dodá Čína? Anebo abychom si mohli dovolit riskovat budoucnost tuzemského výzkumu a tuzemských firem a doufat, že to snad nějak zvládnou?
