Minulý rok se po krátké stagnaci úvah o dobývání vesmíru jevil opět ve znamení zvýšeného zájmu o kosmické expedice s lidskou posádkou. I přes jejich nákladnost a všeobecný nedostatek financí stále více láká jak lidskou nohou zatím nedotknutá „rudá“ planeta Mars, tak znovu po téměř půl století i výprava na Měsíc. Nic není ale tak horké a pro úspěšnost obou výprav předpovídá americká kosmická agentura NASA období tak kolem 30. let. Ke slovu přijde ještě řada podpůrných robotických misí, které by expedicím s lidskou posádkou cestu co nejvíce připravily. Jak při ověřování životních podmínek, okolností kolem vlastního letu, tak i poskytnutím co nejvíce informací o povrchu a struktuře těchto těles. Vedle kosmických velmocí USA, Ruska a Číny, k nimž se přáním o výpravy do kosmu řadí už i Evropa prostřednictvím Evropské kosmické agentury ESA, se na výbavě těchto misí podílí i řada jiných zemí a pozadu nechce zůstat ani Německo, země, která ve vývoji robotů, a to nejen průmyslových, patří k předním na světě. Koncem minulého roku testovaly nové generace kosmických robotů hned dvě německé vývojové organizace, a to vždy v terénu, který se co nejvíce blíží skutečným podmínkám v kosmu. Roboty, s kterými se počítá pro Mars, si ověřovalo Inovační centrum robotiky DFKI (Das Deutsche Forschungszentrum für Künstliche Intelligenz). A přestože mohla expedice využít kousek za hranicemi své země polygon ve Stevenage ve Velké Británii, simulující právě prostředí na planetě Mars, padlo rozhodnutí pro testy na povrchu kamenné a skalnaté pouště v americkém státě Utah. Vedla k tomu i možnost ověřit si způsob řízení na větší vzdálenost, tentokrát přes satelitní síť z domovské stanice na univerzitě v Brémách při vzdálenosti 8300 km. Roboty pro druhou expedici, tentokrát na Měsíc, testovali výzkumníci Německého centra pro letectví a kosmonautiku DLR na úpatí vulkánu Etna. Lidská „kolonizace“ Marsu je cílem mnoha spekulací i seriózních studií. Lze jen doufat, že její průběh na rozdíl od kolonizace známé z historie, bude přínosem pro celé lidstvo. Povrchové podmínky Marsu a možná dostupnost vody, tak jak už ověřovaly dosavadní průzkumy s roboty NASA, dávají Marsu punc pravděpodobně nejlépe obyvatelné planety v sluneční soustavě, tedy mimo naši Zemi. Expedice na Mars s lidskou posádkou by mohla přispět i k posunu v současně často diskutované otázce existence určité formy života na této planetě. Odhad agentury NASA na cestu na Mars kolem třicátých let patří z širší škály předpovědí k těm serióznějším prognózám. Zajímavé je, že na tento termín je např. načasovaná i výzva této agentury ke studentům z celého světa ve věku 11 až 18 let, aby na základě svých studijních znalostí a při zájmu o tuto tematiku se pokusili naplánovat kosmický domov budoucích generací. Uzávěrka této soutěže, která je přístupná i našim studentům, je každoročně vždy 1. března (http:// settlement.arc.nasa.gov). Testy v Utahu se zaměřily na ověřování simultánní i individuální funkce nových verzí robotů Sherpa II a Coyote III v řízeném i autonomním provozu. Sherpa II, se svými 150 kg robustní terénní mobilní robot, je pro odběr vzorků doplněn manipulačním ramenem se šesti stupni volnosti a s dosahem až 2 m. V terénu překoná stoupání i 28°. K jeho senzorické výbavě patří vpředu i vzadu laserový skener, vpředu se stereokamerou, vzadu doplněný jednoduchou kamerou. Takové jsou i po stranách robotu. Bezpečný chod robotu sledují silové senzory. Lehký Coyote III, s hmotností jen 15 kg, představuje průzkumné a transportní terénní vozidlo. V kombinaci se Sherpa II může přebírat a přepravovat vzorky hornin a při svých cestách překoná i svah do 42°. Je vybaven rozhraním pro případné doplnění vlastním manipulačním ramenem. Oba terénní roboty mají napájení z lithium polymerových akumulátorů o napětí 44 a 48 V a pohon všech čtyř kol. Coyote III je navíc při své modulární stavbě vhodný nejen pro kosmické užití, ale i pro pozemní operace, jako např. při závalech k vyhledávání a záchraně osob, kdy ho lze podle druhu mise vybavit dalším vhodným užitečným zatížením. Testem v Utahu procházely nejen funkce samotných robotů, ale i způsoby jejich řízení. Jednak prostřednictvím mobilní řídicí jednotky přímo na místě a jednak, jak už byla zmínka v úvodu, z řídicího střediska v Brémách přes satelitní síť na vzdálenost 8300 kg. Při dálkovém řízení z Brém bylo zajímavé při řízení operátorem užití exoskeletu, které usnadňovalo zadávání a ověřování testů robotů s předem určeným programem. (U takového způsobu řízení jde o rychlost předávaného signálu. Rekord, pokud jde o vzdálenost spojení, tu tvoří ovládání pozemních robotů z Mezinárodní kosmické stanice, kdy signály urazily cestu přes geostacionární komunikační družice v délce na 90 000 kilometrů.) Druhá skupina výzkumníků, tentokrát z DLR (Das Deutsche Zentrum für Luft-und Raumfahrt) testovala svůj robotický systém kolem lehkého mobilního robotu LRU (Leichtgewicht Rover Unit), se kterým se počítá pro budoucí mise jak na Měsíc, tak i na Mars. Tentokrát se jeho funkce ověřovala se záměrem využití při měsíční expedici a tady obdobné podmínky, jaké panují na Měsíci, našla expedice na úpatí vulkánu Etna ve výšce 2600 m. Samotný robot o hmotnosti 30 kg, vyvinutý v Institutu pro robotiku a mechatroniku DLR, je uvažován hlavně pro nasazení v neznámém a těžko přístupném prostředí. Zdrojem energie jsou tu dva akumulátory 28,8 V, robot se pohybuje rychlostí 1 m/s, tedy 4 km/h. Robot je vybaven stereokamerou a další individuální kamerou, senzory stability a kontroly funkcí a navigačními systémy. V případě potřeby může být doplněn manipulační rukou pro uchopení různých předmětů, užitečné zatížení do 5 kg. Při testech, které byly prováděné v rámci projektu Helmholtz Allianz ROBEX, kde cílem je vytvořit provázanou síť robotů pro působení za extrémních podmínek, od podmořských robotů až po roboty pro kosmické expedice, sledovala operace na Etně i možnost vytvoření aktivní seismické sítě na Měsíci. Ta by pomohla k hlubšímu poznání struktury Měsíce a poznání návaznosti jednotlivých vrstev. U samotného robotu se pak ověřovaly způsoby jeho řízení při dálkovém ovládání nebo autonomní navigaci k předem definovaným cílům. I tady platí, stejně jako u předchozích robotů, že robot nemusí plnit svou úlohu jen při kosmických misích, ale může být nápomocný i při pozemních úkolech, případné havárii nebo až přírodní katastrofě. Při vybavení stereokamerou a technologií, označovanou jako Semi-Global Matching, dostává robot schopnost analyzovat svou polohu ve 3D, což mu navíc dává možnost napojení na další prvky záchranného řetězce. /jš/