Roku 2005 proběhla na půdě EU velká debata, také za účasti předsedů vlád, o nutnosti změnit technologický poten ciál členských zemí a následně byl přijat program tzv. Lisabonské strategie, který vstoupil v platnost v roce 2009. (Nemá nic společného s Lisabonskou smlouvou.) Tato strategie určovala priority výzkumu celého evropského prostředí. Hovořilo se v ní například o energetice, především o nutnosti omezit další závislost na dovozu fosilních paliv, zdravotnictví a dalších oborech, o životním prostředí. Strategii, která de facto předjímala programy, jež mohly odvrátit od Evropy krizi, pokud by byly naplněny, od počátku zesměšňovali čeští politici, není třeba definovat kteří. Především proto, že údajně nařizovala, co máme dělat. Přijetí této strategie znamenalo navýšit finanční objem prostředků státu, které budou vloženy do programů výzkumu, vývoje a inovací. Zdá se, že formální plnění strategie bylo v ČR obsaženo pouze ve změně názvu Rady z vládní jen na Radu pro VaVaI. SLIBY SPLNĚNÉ POUZE NA 40 % I když si Lisabonská strategie vysloužila posměch i tehdejšího premiéra Topolánka, vláda začala připravovat nový program pro VaVaI (dovolte používat tuto zkratku) pod označením Reforma, která byla následně v roce 2009 předložena jako Národní politika VaVaI na léta 2009 až 2015. Mimo jiné se v ní hovořilo o 8% ročním nárůstu prostředků. To se však nikdy nestalo, a pokud můžeme citovat oficiální zprávu o stavu ve VaVaI vypracovanou pro Radu, nazvanou Výhled financování VaVaI pro další období, vznikl tak tzv. vnitřní dluh. Citujme z této zprávy: Jednou z oblastí, kde se „vnitřní deficit“ výdajů na výzkum, vývoj a inovace projevuje nejvíce, jsou programy aplikovaného výzkumu a vývoje, a to zejména ty, které spadají pod Technologickou agenturu ČR (dále jen TA ČR). Jak je uvedeno v příloze č. V. 5 Reformy 2008: „Výdaje ze státního rozpočtu na VaV na programy aplikovaného výzkumu a vývoje potenciálně spadají do TA ČR.“ Od roku 2009 měly postupně do roku 2015 přejít do Technologické agentury ČR prostředky v objemu 6282 mil. Kč. Skutečnost je výrazně odlišná, v roce 2015 mají být podle aktuálního návrhu střednědobého výhledu na léta 2014 a 2015 výdaje Technologické agentury ČR 2477 mil. Kč, tj. pouze 39,4 % předpokládané podpory. JAKÉ TO MÁ DŮSLEDKY? Nezbývá než opět citovat: „Situace byla dosud řešena vždy odkladem zásadních změn na příští roky. Ale již od konce letošního roku, při přípravě návrhu rozpočtu na rok 2014, se situace výrazně změní.“ (Zpráva byla psána před vládní krizí, kdy není ani rozpočet na rok 2013.) V souvislosti s novým finančním obdobím Evropské unie 2014–2020 bude muset být řešena řada dosud dlouhodobě odkládaných problémů. Mezi ně patří zejména: Udržitelnost center vybudovaných z OP VaVpI ve stávajícím období. Od konce letošního roku budou postupně do roku 2015 dokončována centra, vybudovaná z prostředků strukturálních fondů EU 2007–2013, zejména z operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace (dále jen OP VaVpI). Jednou z hlavních podmínek dotace je zajištění udržitelnosti (tj. činnosti center a plnění závazných indikátorů) po dobu nejméně 5 let po ukončení programu. Pokud tato podmínka nebude dodržena, má dojít k vrácení prostředků. Vzhledem k objemu výdajů přes 40 mld. Kč, investovaných do výstavby center, je udržitelnost (rozuměj chodu center) jednou z klíčových faktorů dalšího vývoje. Již nyní je ale známa řada faktorů, které zajištění udržitelnosti vážně ohrožují. Část prostředků ve výši cca 1 mld. Kč ročně, původně rezervovaných na udržitelnost center vybudovaných z OP VaVpI (dočasně volných díky zpoždění OP VaVpI) již byla použita na jiné dlouhodobé aktivity do roku 2017. Finanční rozvahy udržitelnosti center OP VaVpI a závazné indikátory rovněž počítaly se stálým 8% nárůstem výdajů státního rozpočtu na výzkum, vývoj a inovace, který nenastal. Tyto prostředky měly být poskytovány jak formou institucionální podpory (nárůstem výdajů na rozvoj výzkumných organizací podle jejich výsledků, kterých měla centra dosahovat), tak účelových prostředků (výdajů na nové programy, zejména aplikovaného výzkumu a vývoje). V současné době chybí v horizontu let 2015–2016 minimálně 1,5 mld. Kč/r (reálněji 2,5 mld. Kč), které měly být vedle výdajů na Národní programy udržitelnosti I a II jedním z hlavních zdrojů prostředků pro nově vybudovaná centra. Dalším faktorem je (přesně kvantifikovat jej lze těžko), že se přijaly a podpořily projekty, které jsou bez výrazné státní podpory neudržitelné. Základní podmínkou celkové udržitelnosti OP VaVpI bylo, že nejméně 1/3 nárůstu výdajů na činnost center se pokryje ze zdrojů mimo státní rozpočet na VaV. Při stávajícím objemu výdajů to povede k vážným ekonomickým problémům institucí s obtížně udržitelnými centry (minimálně 1/3 center). Dodejme, že snaha zachránit situaci může vést, dle názoru např. prof. Václava Pačese, k odčerpávání prostředků určených na vysokých školách k výuce. Tím by vzniklo už skutečné perpetuum mobile zániku vzdělanosti. CO SE BUDE DÍT DÁLE? Země EU připravují program na léta 2014 až 2020 a strukturální fondy budou určitě počítat i s podporou Va- VaI. ČR by mohla dostat asi 80 mld. Kč, což je asi 11 mld. na rok. To by však předpokládalo naši spoluúčast na těchto programech ve výši 2,5 mld. Kč ročně, což je však zřejmě naprosto nereálné, už s ohledem na stávající problémy s čerpáním dotací na strukturální programy současné. Největší potíže vykazují právě práce na programech konkurenceschopnosti. Odhlédneme-li od finanční stránky věci, je zde obrovský problém kapacit nebo i dislokace výzkumných pracovišť (pražská nemohou dostávat dotace) a vyhodnocování výsledků práce výzkumníků. Český výzkum se stává stále více závislý na státním rozpočtu, což je ovšem výsledek mnoha chybných rozhodnutí z minulosti. Především ekonomických a strategických. (Absolutně scházely jakékoli vize rozvoje průmyslových oborů a průmysl se s nimi takřka neztotožnil.) Paradoxní pro českou situaci dnes například je, že zatímco svět státním rozpočtem posiluje především základní výzkum, tedy působnost, do níž spadá naše Akademie věd, tolik kritizovaná kritiky našeho systému VaV, my kráčíme zcela opačnou cestou, jež však zcela určitě nemá žádnou budoucnost. Nemalou měrou k tomu přispěl i pověstný Kafemlejnek, tedy systém hodnocení vědecké práce, jež zcela vymýtil hodnocení spolupráce s průmyslem na programech VaVaI. Zavedli jsme instituce jako „létající profesoři“ (akademičtí funkcionáři, kteří působí na několika pracovištích zároveň) a je zřejmé, že něco podobného se stalo i ve sféře průmyslového VaV. Zdá se, že průmysl se o tyto problémy ani nezajímá, neboť si zajišťuje svůj výzkum převážně sám. (Profesoři s živnostenskými listy.) Komu je tedy i dnes Lisabonská strategie ještě k smíchu, bude to smích veskrze sarkastický. Ukázali jsme Evropě, jak se má VaVaI dělat. Tak zvaným vnitřním dluhem, tedy jakousi virtuální úvahou, co by bylo, kdyby bylo. Ale není. Jan Baltus (Poznámka: S použitím zprávy Rady pro vývoj, výzkum a inovace)
