Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy. (Albert Einstein) Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo. (Ruth Rendellová) Při jednom z obvyklých nudných večerů se ve Švýcarsku zrodila literární postava, která učarovala celému čtenářskému světu a zároveň v něm vzbuzovala hrůzu. Za bouřlivého podzimního večera roku 1816 si ve vile Diodati u Ženevského jezera, sídle anglického básníka, milovníka řecké kultury a předního představitele romantismu Lorda George Gordona Byrona, předčítala u krbu proslulá skupina známých přátel strašidelné příběhy. Venku fičel ledový vítr a déšť bubnoval na okenní tabulky. Tehdy 26letý Byron hostil dalšího romantického básníka Percyho Bysshe Shelleyho a jeho budoucí ženu Mary Godwinovou, její nevlastní sestru Claire Clairmontovou a osobního lékaře a společníka doktora Johna Polidoriho. Výstředního a nepokojného básníka, šokujícího národ svým způsobem života a milostnými vztahy, ale zároveň vdechujícího celé generaci touhu po svobodě, roztrpčovalo špatné počasí a nudila skomírající zábava. Proto navrhl uspořádat soutěž, kdo z nich napíše nejlepší strašidelnou povídku. O něco později hosté hovořili o proniknutí do tajemství podstaty života a debatovali o tom, zda může elektřina „zažehnout jiskru života a vytvořit tak z neživých součástí živoucí bytost". Slavný pokus se žabími stehýnky V této malé historické literární exkurzi nyní učiňme úkrok stranou a připomeňme si, že popisovaná událost spadá do samotných počátků věku elektřiny, jejíž fyzikální projevy tehdy působily na širokou veřejnost jako nějaká tajemná, nadpřirozená síla. Slavným pokusem se žabími stehýnky, jejichž záškuby vysvětloval profesor anatomie na lékařské fakultě univerzity v Bologni Luigi Galvani působením „živočišné elektřiny", se stal velice populárním a získal mnoho příznivců z řad laiků i vědců, přestože se velice a velice mýlil. Vysvětlení tohoto jevu jeho krajanem a pokračovatelem Alessandro Voltem, bylo sice správné a nezvratitelné (tedy žádná animální elektřina, ale jen dva různé kovy umístěné ve vlhkém prostředí), avšak nezajímavé a vyvolávající velkou bouři nesouhlasu. Tak jak se tomu v dějinách vědy mnohokrát stalo, objevili se i mezi tehdejšími váženými učenci různí šarlatáni a exoti, kteří se seriózním výzkumem neměli vůbec nic společného. Anebo z počátku nebo okrajově měli, ale pak se jejich snažení zvrtlo nežádoucím směrem. Právě takovou osobou byl Galvaniho synovec, profesor fyziky a lučby (chemie) na proslulé boloňské univerzitě Giovani Aldini. Ten pod pláštěm ušlechtilého zájmu o popularizaci Galvaniho výzkumů předváděl efektní experimenty s „oživováním" zemřelých elektřinou po celé Evropě doslova jako divadelní představení či lidovou pouťovou zábavu. Sám o svých veřejných „galvanických" pokusech na těle oběšenců v roce 1802 napsal: „Jeden pól byl zaveden do úst, druhý do ucha. Oční bulvy a svaly vykázaly záchvěvy a oči se poté otevřely". Byl schopen vyvolat klapání čelistí nebo skřípění zubů useknutých hlav, koulení očí v důlcích a podobné projevy. Nejhrůznější veřejnou podívanou připravil početnému publiku v Londýně v roce 1803 v prostorách královské chirurgické akademie, kdy "oživil" mrtvolu právě popraveného dvojnásobného vraha George Fostera. Do jeho těla zavedl proud, takže mrtvý muž začal všelijak kopat a škubat nohama. Zaměřil se také na zločincův obličej, nebožtík dokonce otevřel i jedno oko - opět vytvořením elektrického obvodu mezi ústní dutinou a uchem. Lidé, kteří šílenému spektáklu přihlíželi, byli přesvědčeni, že obávaný zločinec oživnul, takže musel být „popraven" znovu. Vraťme se do Ženevy Jak bylo zavedeným zvykem, společnost hostů šla spát až dlouho po půlnoci. Teprve 19letá Mary byla silně rozrušená a spala velmi neklidně. Kdesi mezi spánkem a bděním měla hrůznou vizi: „Spatřila jsem bledého mistra zvrácených věd klečet vedle tvora, kterého sestrojil. Na lůžku jsem viděla ležet odporný mužský zjev. A náhle, s pomocí ohromného stroje, začal tento fantom jevit známky života a nemotorně se pohybovat." Mary se s úlevou zcela probudila a uvědomila si, že díky „učeným" nočním vidinám, našla téma své strašidelné povídky. Úspěšný román Frankenstein, or the Modern Prometheus, Frankenstein čili moderní Prometheus, Mary Shelleyové (1797- 1851), vydaný o dva roky později, mísí prvky gotického hrůzostrašného románu, dobovou sentimentalitu a motivy ze soudobých společenských a vědeckých teorií. Mary mohla jako dítě Aldiniho pokusy v Londýně sledovat, když později vytvořila nesmrtelnou postavu oživlého chladně vraždícího monstra. Z jejího příběhu je zřejmý onen přírodovědný aspekt zrodu živého tvora z již neživé hmoty, popřípadě oživlé mrtvé substance. Dílo přežilo dobu svého vzniku a inspirovalo mnoho pokračovatelů v literární a později i filmové tvorbě. Zatím co Shelleyová vytvořila v této soutěži vymýšlení hrůzostrašných historek ze světa nestvůrných, mytických a magických bytostí kultovní román Frankenstein, který se stal základním dílem hororového žánru a předchůdcem moderní sci-fi literatury, lord Byron napsal fragment povídky Vampýr, kterou pak k vydání přepsal jeho již zmíněný dlouholetý osobní lékař a průvodce na mnohých cestách, ale také spisovatel John William Polidori. Bohumil Tesařík
