Útlá knížka „Newton“ z pera
současného britského spisovatele
a publicisty, literárního historika
a recenzenta nebeletristické literatury
Petera Ackroyda (1949), jejíž
překlad vydalo v edici Historie
nakladatelství Academia (Praha
2010), přináší stručný životopis
tohoto slavného anglického fyzika,
matematika, astronoma, astrologa,
filozofa, teologa a alchymisty přelomu
17. a 18. století (1642-1727).
Považuje se za jednoho z největších
a nejvlivnějších vědců všech dob, jakéhosi
zakladatele moderní fyziky a vědy
obecně (v proslulé knize amerického
profesora M. Harta „100 nejvlivnějších
osobností dějin“ zaujímá druhé
místo po Mohamedovi a před Ježíšem
a Buddhou). Jeho gravitační teorie
a představy o prostoru a čase znamenaly
v historii vědy významný obrat
a v následujících více než 200 letech se
staly základním vědeckým konceptem.
Ke svým závěrům o základních gravitačních
silách, které se podílejí na vzájemném
působení hmoty, došel mnoho
let předtím, než byly objeveny jiné,
podobné síly - např. vzájemné působení
mezi částicemi tvořícími atom nebo působení
elektromagnetismu.
Autor jej sleduje od prvních do posledních
dnů života chudého na dramatické
události, což kontrastuje
s obdivuhodnou duševní silou jeho
génia - a to jako často nemocného
chlapce, studenta Trinita College
v Cambridgi, univerzitního pedagoga,
vědce a veřejně činného člověka,
spjatého hlavně s profesurou na cambridgské
univerzitě, ředitelským
místem v londýnské státní mincovně
a Královskou společností. Využívá při
tom nejen svých detailních znalostí
osudů historických postav a zkušeností
s tvorbou řady biografií (More,
Eliot, Wilde, Blake, Dickens), ale především
používá informace z řady dobových
pramenů o jeho životě včetně
mnoha citátů současníků - především
odpůrců a oponentů (Hooke, Leibnitz,
Flamsteed), dostupných podrobností,
historek a méně známých skutečností
(nadšeného životopisce našel Newton
již dříve v osobě významného skotského
fyzika a optika první poloviny
19. století D. Brewstera). To vše
ve svém celku pak zprostředkovává
autentický pohled nejen na vznik jeho
objevů a utváření dodnes platných
zásad vědecké práce a profilu vědce,
ale seznamuje čtenáře i s jeho vztahem
k lidem, náboženství či alchymii.
Umožňuje to poznat Newtona jako
člověka a pochopit tak plně charakter
i jednání jeho rozporuplné a složité
osobnosti. Stephen Hawking jako
dnešní vedoucí tzv. lucacovské katedry
v Cambridge, a vlastně tedy Newtonův
nástupce, začíná své hodnocení
v knize „Stručná historie času“ slovy:
„Isaac Newton asi nebyl příliš příjemným
chlapíkem.“
Přestože vlastní zkoumání elektřiny
bylo na okraji Newtonova zájmu,
svým pokusem z roku 1675 dokázal,
že třením skla se vyvine větší přitažlivá
síla než u jiných látek, např. u síry.
Ačkoliv jeho předchůdci v tomto
experimentování (Gilbert, Browne)
již zaznamenali elektrické vlastnosti
skla, většinu pokusů uskutečňovali
s jantarem či drahokamy. Newton
tak prokázal výhodnost skla pro experimenty
s elektřinou. Pro tvorbu
hypotéz a teorií měla velký význam
i jím připouštěná existence „éteru“.
Pokroky newtonovské přírodovědy
a představa neobyčejné korpuskulární
jemnosti světla i jiných fluid - tj. předpokládaných
jemných neviditelných
částic - přivedly badatele k názoru,
že tělesa stálým vypouštěním fluid
svoji hmotnost neztrácejí, a hypotézy,
které počítají s návratem fluida zpět
k zelektrizovanému tělesu, byly jako
nepotřebné opuštěny. Skutečná podstata
elektrických sil však zůstala ještě
dlouho neznámou. Bohumil Tesařík
