Podle mého mínění musí každý uznat, že astronomie nutí duše pohlédnout vzhůru a že nás vede z tohoto světa do jiného. Platon, 423–348 př. Kr. Kdybychom soustřeďovali pozornost pouze na pozemské záležitosti, omezovali bychom tím lidského ducha. Stephen Hawking Ačkoliv po celá tisíciletí byli lidé fascinováni a okouzleni nejen noční, ale i denní oblohou, v dnešní uspěchané době se málokdo zastaví, aby se pokochal krásami, které se nám při pohledu vzhůru nabízejí. Pro naše předky byli nebe a země, lidé a bohové, zvířata a rostliny nedílnou součástí jednoho celku a vzájemně na sebe působili. Slunce, Měsíc a hvězdy poskytovaly světlo a teplo, nezbytný předpoklad pro prospívání živých tvorů. Jejich pravidelné pohyby a proměny vedly k tomu, že je lidé začali využívat v běžném každodenním životě k měření času a námořní navigaci – jako hodiny, kalendář či kompas. Systematická pozorování Slunce a Měsíce jsou zahalena mlhou dávnověku, kdy se věřilo, že především noční obloha dodává smysl a význam veškerému lidskému usilování. Jak nahoře, tak dole Zářezy na kostech starých asi 40 000 let znázorňují lunární cykly a jejich sledováním, jako například úplňků, zatmění a konjunkcí planet, odvozovali starověcí astronomové základy kosmologie (vědního oboru zabývajícího se studiem původu, struktury a vývoje vesmíru, snažícího se odpovědět na takové otázky, jak a kdy se zrodil vesmír, jaký je jeho celkový tvar, z čeho se skládá a jaký bude jeho konec), a to jak číselně, tak i geometricky. Delfské přísloví Jak nahoře, tak dole naznačuje, že se kosmické vzory odrážejí v pozemském životě a jsou tedy zdrojem informací pro lidský život. Ideálním příkladem tohoto přístupu je Velká pyramida v Gíze (2480 př. n. l.), orientovaná přesně podle světových stran, se šachtami zaměřenými na hvězdy, se základnou a výškou odpovídající „kvadratuře kruhu“ Země a Měsíce. Staří Sumerové sledovali hvězdné cykly již v období okolo roku 2200 př. n. l. a později zavedli 24hodinový den a kruh o 360 stupních. Tyto starodávné znalosti převzali kolem roku 600 př. n. l. staří Řekové (Eratosthenes, Eudoxos, Hipparchos, Meton), poté Římané a po zániku jejich říše (kolem roku 500) pochodeň poznání převzali Arabové. V období počátků renesance se většina nashromážděných vědomostí vrátila zpět do Evropy (Koperník, Galileo, Newton). Od té doby se začala rozvíjet moderní astronomie (základem jejích znalosti je pozorování kvantitativního charakteru a vysvětlování zjištěných jevů pomocí matematických a fyzikálních zákonů), řazená mezi základní přírodní vědy a tvořící součást školní výuky. Přesto většina dnešních lidí neví téměř nic o systému, ve kterém se Slunce, Měsíc a Země vzájemně pohybují, ačkoliv jsme na jeho rytmu naprosto existenčně závislí. Lidské poznání na pomezí vědy a tajemna To vše chtěla trochu napravit a oživit alespoň něco z ducha dávných dob útlá (64 stran) a bohatě ilustrovaná (136 obrázků) knížka Slunce, Měsíc a Země, kterou napsal britský spisovatel a vědec Robin Heath. Tento autor řady knih o archeoastronomii a architektuře prehistorických sídlišť sice vystudoval elektroinženýrství, ale záhy se přeorientoval na astronomii a astrologii, které vyučuje na Oxfordské letní škole. Překlad Jana Švábenického vydalo nakladatelství Dokořán v ediční řadě Pergamen, ve které již téměř 10 let systematicky mapuje pro českého čtenáře lidské poznání na pomezí vědy a tajemna, graficky atraktivně zpracované ochutnávky velkých témat, které se nebrání čisté spekulaci či mystice. Ve stále vzrůstajících snahách objevovat, porozumět a řídit na světě úplně vše, se naše současná věda a kultura natolik odchýlily od cesty jednoduchosti a krásy, že nás udivuje a někdy až děsí, když se nějakým způsobem opět projeví. Jedna taková se ukrývá v cyklech Slunce a Měsíce pozorovaných ze Země, která je tak racionální, jednoduchá a elegantní, že není třeba žádného vědeckého prostředníka k jejímu výkladu. Ve 28 krátkých kapitolách doplněných diagramy a dalšími nápaditými vyobrazeními nás autor zavádí do problematiky vzájemných pohybů těchto tří vesmírných těles, tak jak je můžeme pozorovat ze Země. Podrobněji se pak věnuje pohybu Měsíce kolem Země a seznámení s jeho důsledky, tak důležitými pro veškerý život. Dozvíme se, proč dochází k zatměním Slunce a Měsíce, která z nich jsou četnější a jak složité je zatmění předvídat. Čtenáři se také mohou pokusit sestavit kalendář, který by měl zohledňovat jak sluneční rok, tak i měsíční fáze, měl by mít jednoduché dělení do týdnů, měsíců a ročních období a vyjadřovat aktuální fázi a polohu Měsíce, přílivu, odlivu a zatmění. Závěrem lze nahlédnout do magie čísel skrytých v plánech megalitických kamenných kruhů, které v prehistorických dobách sloužily zřejmě také jako kamenné kalendáře. Bohumil Tesařík
