Nobile, Amundsen, Peary, Scott: splnil se vám sen

Německý ledoborec Polarstern na podzim loňského roku splnil sen pionýrů polárních plaveb: Nansena, Amundsena, Pearyho, Scotta a Nobileho. Využil drastického snížení tloušťky ledového příkrovu a poprvé téměř volným mořem obeplul severní pól severozápadní pasáží a severní mořskou cestou, které by v blízké budoucnosti měly citelně zkrátit námořní trasy mezi evropskými, americkými a dálněvýchodními přístavy. Flotila světových ledoborců Polarstern je zatím nejlépe vybaveným výzkumným oceánografickým plavidlem, které má několik kanadských, finských, švédských a ruských „konkurentů“, vybavených na dlouhé výzkumné plavby v polárních mořích. Nejméně 250 dieselelektrických ledoborců (i varianty s plynovými turbínami) se zdvojenými trupy dlouhými 80 až 120 m s párem nebo i třemi vrtulovými jednotkami slouží pobřežní ochraně a razí v polárních mořích USA, Kanady, Skandinávie a Ruska cestu zásobovacím, vojenským i obchodním lodím. Opatřeny pancéřovou obšívkou o síle nejméně 50 mm prorážejí ledová pole s tloušťkou okolo 1 m sníženou rychlostí 10 – 16 km/h, silnější led (až do 6 m) prolamují vlastní hmotností tím, že na něj najíždějí, a pokud samy uváznou, uvolní se bočním kolébáním vyvolaným rychlým přečerpáváním několika set tun vody za minutu v bočních nádržích ze strany na stranu. Alespoň jeden vrtulník na plošině umožňuje průzkum plavební dráhy a zajišťuje zásobování kuchyně obvykle 50členných posádek, přepravu nemocných a spojení s pobřežními stanicemi. K prolamování ledu pro chystané konvoje nákladních lodí Murmanské námořní společnosti z plánovaných přístavů na severním pobřeží Ruska, i jako monumentální předmět propagandy, začal Sovětský svaz po roce 1970 zpřístupňovat části Severomořské cesty atomovými ledoborci. Udržovat provoz mezi Japonskem a Evropou těsně podél pobřeží se ukázalo příliš drahé. Plány na rychlou exploataci přírodního bohatství se nenaplnily a přístavy severního Ruska od skončení studené války pustnou. Osm z jedenácti do dnešní doby vyrobených atomových ledoborců slouží převážně jen v oblasti od Murmanska k ústí Jeniseje a několik z nich si občas „přivydělává“ atraktivními turistickými výpravami k severnímu pólu. Plánované využití 5600 km dlouhé severní cesty, která zkrátí plavbu lodím mezi evropskými a dálněvýchodními přístavy o 10 až 15 dnů, nečekaně usnadní sama příroda rapidním, i když ekology obávaným globálním ústupem ledového příkrovu. Padesátá expedice Polarsternu Polarstern provozovaný Alfred- Wegenerovým institutem (AWI) v Bremerhavenu zahájil své první plavby o Vánocích 1982. Až 118 m dlouhé a 25 m široké plavidlo s opancéřovaným dvojitým trupem o výtlaku 12 614 BRT je poháněno čtyřmi diesely o celkovém výkonu 14 800 kW, a je nasazováno střídavě v Arktidě i Antarktidě k zásobování německých polárních stanic a v rámci vědeckých projektů z oceánografie, meteorologie, glaciologie, biologie, chemie a geofyzikálních výzkumů. Tyto obory mají v 8 palubách vlastní laboratoře až pro 70 vědců a pracovníků, posádka čítá 44 členů. Loď je vybavena několika teleskopickými jeřáby, z nichž nejtěžší dokáže spouštět na led sněhové traktory a navijáky. Jiné mohou spouštět sondy až do hloubky 10 km, nebo nabírat vzorky ze dna. Zadní paluba je proto vytápěna, aby vědci mohli pracovat i za nejhlubších mrazů. K průzkumu a spojení se stanicemi má Polarstern na zadní plošině dva vrtulníky BO-105, dodatečně byl vybaven i francouzským podmořským robotem Victor. Jako první diesely poháněná loď plavbou mezi ledy dosáhl 7. září 1991 severního pólu. Padesátou expedici začal 12. srpna 2008 výjezdem z Reykjaviku, proplul kolem břehů Kanady do Východosibiřského moře a podél ruského pobřeží po 20 000 km dlouhé trase se s mezinárodní vědeckou posádkou vrátil 17. října do Bremerhavenu. Expedice potvrdila obavy ekologů – tloušťka ledu v porovnání s 5 předchozími zimami klesla téměř po celé Arktidě o půl metru, svah šelfů rozmrzává a usazeniny kloužou do hlubin, z mořského dna v podobě bublinek uniká metan… Ke zmapování změny vodních proudů oceánografové umístili na ledové kry měřicí sondy, které budou předávat údaje o tloušťkách ledu, měnící se teplotě a směru proudění vody vědeckým stanicím družicovým systémem Cryp-Sat 2. SS .MANHATTAN zamrzl v severozápadní pasáži Kopírovat historickou trasu Amundsenovy lodě Gjöa při pokusu proplout věčně zamrzávající Severozápadní pasáží (Nortwest Passage) se právě před 40 roky pokusil 300 m dlouhý, parními turbínami o výkonu 32 000 kW poháněný ledoborný tanker SS.Manhattan. Dne 14. září 1969 vyrazil se 120člennou posádkou na 3000 km dlouhou plavbu podél západního pobřeží Grónska. V průlivu Mc.Clureho při pokusu zdolat prolamováním vlastní vahou 7metrový led obří plavidlo beznadějně zamrzlo. Z pasti po 12hodinové dramatické operaci ho vysvobodil až přivolaný kanadský ledoborec Mc.Donald. Potom se týden probíjel Amundsenovou úžinou, a po okrajích příkrovu Beaufortova moře dorazil k ropnému nalezišti North Slope, odkud do New Yorku přivezl symbolický barel ropy, který společnost Humble Oil, jež pokus o přepravu ropy Severozápadní pasáží z Aljašky financovala, přišel na 43 mil. dolarů! To už ale na opačné straně severního pólu, kde byla ledová pole vždy výrazně tenčí, začal Severní mořskou cestou (Northern Sea Route) nákladním lodím prorážet první jaderný ledoborec světa NS.Lenin. Během 30leté služby včetně několika rekonstrukcí až do svého vyřazení roku 1989 urazil úctyhodný milion kilometrů, a proměněn v námořní muzeum je zakotven v Murmanském zálivu. Deset jaderných ledoborců třídy Arktika V létě roku 1977, v té době na světě nejsilnější sovětský ledoborec ARKTIKA o výtlaku 23 400 BRT, se třemi lodními šrouby poháněnými elektromotory o výkonu 55 000 kW zásobovanými elektřinou ze dvou jaderných bloků, vyplul z Murmanska s vědeckou expedicí po volném moři východním směrem maximální rychlostí 34 km/ h. Prokličkoval mezi ostrovy Novaja a Severnaja Zemlja, pak nabral severní kurz, a začal klínovou přídí prolamovat neustále sílící vrstvu ledů. Postup se zpomalil až na 5 km/h, když musel neustálým přečerpáváním vody kolébáním prolamovat až 6metrový led. Dne 17. srpna mohl radista Arktiky ohlásit do světa, že po 174hodinové plavbě dosáhli severního pólu se spotřebou několika kilogramů uranového paliva. Ještě téhož roku vypluly z Murmanských loděnic NS.Sibir a NS.Rossija, roku 1993 NS.Jamal. Jako poslední z Petrohradských loděnic vyplul roku 2007 „vylepšený“ NS „50 let Vítězství“, který je v současné době délkou 159 m největším jaderným ledoborcem světa. Zdrojem energie jsou vždy dva vodovodní reaktory typu OK-900A, každý s tepelným výkonem 170 MW. Ledoborce jsou vybaveny nejvyšším možným pohodlím pro 130 až 150člennou posádku, na bocích mají zavěšené záchranné seskakovací čluny Zodiac, a na přistávacím můstku vezou 2 vrtulníky Kamov-32. Akční rádius až do výměny paliva se pohybuje kolem tří let. Poslední tři ledoborce jsou až několikrát ročně pronajímány k arktickým plavbám pro náročné turisty. Postupně se na nich uplatnily nové technologie – například polymerový potah trupu ke zmenšení tření, a Jestramovy vzdušné trysky, které nadnášejí a rozhánějí od boků ledové kry. Těmito tryskami jsou vybaveny i tři jaderné říční ledoborce NS.Tajmyr, NS.Vajgas a kontejnerový ledoborný nosič NS.Sevmorpuť se sníženým ponorem na 6 m, operující v ústí Jeniseje. Nové technologie na obzoru Příští generace ledoborců má prolamovat ledový příkrov novým způsobem. Heinrich Waas, hlavní konstruktér loděnic Thyssen, nahradil klínovitou příď širokou a plochou přídí, která neprolamuje led jen hmotností plavidla jako dosud, nýbrž také ostrými bočními kýly. Proříznuté bloky svým tvarem odsunuje stranou pod okolní souvislý led. Plavba je plynulá, a ledoborec za sebou zanechává ker zbavený kanál, usnadňující plavbu doprovázeného konvoje. Ponor i u největších ledoborců se tím sníží pod 6 metrů. Americké loděnice se pokoušejí stabilizovat plavbu využitím počítačem řízených tzv. antirolovacích tanků s rychle přečerpávaným vodním balastem. Finské loděnice na dieselových ledoborcích MT Mastera a MT Tempera ověřují možnost použití revolučního pohonu několika natáčivými Azipody (Azimuthing Podded Propulsors), které zvýši manévrovací schopnost plavidla a zbaví ho kormidel, ohrožovaných ledovými krami. Zkrácení plavby z Hamburku do Tokia ? Dnes: Atlantikem přes Panamský průplav: 22 356 km ? Dnes: Kapská cesta přes Indický oceán: 26 176 km ? Dnes: Nejkratší přes Suez: 19 932 km ? Zítra: Severní mořskou cestou Beringovou úžinou: 12 456 km Přetahování o Arktidu začíná Pokud bude pokračovat tání arktické ledové pokrývky, otevře se živé lodní dopravě během 10 let nejprve Severní mořská cesta. Severněji ležící severozápadní pasáž se pravděpodobně uvolní pro lodní dopravu později. Ještě větší zájem světových mocností však směřuje k využití již zjištěného, odhadovaného nebo předpokládaného obrovského bohatství ropy, plynu a surovin, které budou dostupné alespoň v šelfech. Finské loděnice Aker Shipyard již projektují ledobornou plovoucí vrtnou věž Aurora Borealis. Arktidu si nárokují země hraničící se severním ledovým oceánem: Spojené státy, Rusko, Kanada, Dánsko a Norsko, první dva státy již proto připravují i vojenské mise a manévry. „Zobnout“ z předpokládaných asi čtvrtiny dosud neobjevených světových zásob ropy a zemního plynu by ráda i Čína, která sem letos vysílá polární ledoborec Xuelong (Sněžný drak). A ekologové se samozřejmě obávají, jak dramatické následky pro klima celé planety bude mít tání ledové pokrývky mít. Jan Tůma