Vědci americké Severozápadní univerzity společně s vědci Michiganské univerzity nejprve navrhli a pak také postavili doposud nejvíce komplexní krystal z nanočástic. Jejich pozoruhodný výkon potvrzuje, že lze cíleně vytvořit velmi komplikované struktury, které pozorujeme v přírodě. Stačí k tomu jenom vhodně nastavit tvar použitých nanočástic a postup jejich skládání dohromady. Chad Mirkin a jeho spolupracovníci využili možnosti, které nanoinženýrům díky své chemii a struktuře nabízí podivuhodná molekula DNA. Právě Mirkin v roce 1996 zavedl koncept použití nanočástic jako jednotlivých dílků skládačky, jež drží pohromadě díky důmyslně naprogramované syntetické DNA. Takto vznikl postup tzv. programovatelné koloidální krystalizace s nukleovými kyselinami. V nové studii Mirkin s kolegy nejprve pečlivě vytvořili dvojité nanopyramidky ze zlata, a ty pak uspořádali pomocí speciálně navržených řetězců syntetické DNA. Takto vytvořené krystaly se svou komplexní strukturou podobají chemickým látkám zvaným klatráty. K čemu by takové krystaly mohly být dobré? Jako jedna z možných aplikací krystalů postavených z nanočástic se nabízí optika. Nanočástice obvykle výrazně interagují se světlem viditelné oblasti spektra, protože jsou velikostí blízké vlnovým délkám viditelného záření. Z nanočásticových krystalů by mohly vzniknout materiály, které na pokyn změní barvu anebo třeba zablokují vybranou oblast záření, zatímco jinou oblast zesílí. Toho půjde využít při vývoji nových typů optických čoček, laserů nebo i důmyslných maskovacích zařízení. Svět Star Treku bude s krystaly z nanočástic zase o něco blíže. Materiály založené na těchto krystalech by se mohly osvědčit i při lapání látek znečišťujících životní prostředí. Stejně tak by mohly bezpečně přepravovat vybrané látky na místo určení anebo se stát součástí nových typů senzorů.
