Při mé návštěvě Japonska (TT 24/2016 a TT 1/2017) mi hostitelé chtěli udělat radost a ubytovali mne v mrakodrapovém hotelu poměrně blízko tokijského výstaviště na umělém ostrově. Právem se mu říká také futuristická oáza. Nese historické pojmenování Odaiba. Historie začíná od roku 1853, kdy zde postavili 6 pevností, jež dostaly za úkol střežit Tokio před útoky z moře. Slovo Daiba v japonštině odkazuje na dělostřelecké baterie umístěné na ostrovech. V roce 1928 byla Dai-San Daiba neboli Baterie č. 3 upravena a otevřena veřejnosti jako Metropolitní park Daiba. Po 2. světové válce se ostrovy využívaly v souvislosti s činností v tokijském přístavu, navážela se suť a zpevňovaly břehy. Děla zmizela (jedno zůstalo na památku) a odstartovala nová éra. Dnešní podobu začaly ostrovy nabírat koncem 80. let. Po úspěchu výstavy Expo ´85 rostla japonská ekonomika a vláda se rozhodla vytvořit zde pomocí investice ve výši 10 miliard dolarů futuristické město s více než 100 000 obyvateli. Plán se ale nenaplnil. Ekonomická bublina splaskla a místo zpustlo. Po pěti letech se ekonomika zase nadechla a s ní ožily staré plány. Převážila však jiná koncepce, a sice vytvořit zde obchodně-rekreační a zábavnou oblast. A co je tady k vidění? Především celá plejáda zajímavě řešených výškových budov, většinou kancelářských. Jednou z nich je také centrála televizní společnosti Fuji, kterou navrhl známý architekt Kenzo Tange. A také rozsáhlé výstaviště, kde se odehrávají nejrůznější výstavy a veletrhy. Pěkná jsou i nákupní centra s butiky, restauracemi a bary. Atraktivní je Miraikan, muzeum vědy a techniky a také Daikanranša, 115 metrů vysoké vyhlídkové kolo. Působivě je řešeno námořní muzeum ve stylu zámořského parníku. Mezi tím se rozprostírá rozlehlý park a nejrůznější hřiště i závodiště. Všude je zdarma k dispozici příjem wi-fi, takže tady omladina může směle lovit pokémony. K dispozici jsou i koutky na grilování. Rekreačně působí i pláž, na níž je však zakázáno se koupat. V jejím blízkosti je umístěno přístaviště výletních lodí a trajekt. A na obzoru se malebně pne dvouposchoďový visutý most Rainbow Bridge, který nezapře inspiraci Brooklynským mostem. Byl dokončen v roce 1993, hlavní část je dlouhá 798 metrů, přičemž nejdelší, prostřední pole měří 570 metrů a dvě krajní pole po 114 metrech. V noci je nádherně nasvícen, mění barevné kompozice a vytváří unikátní atmosféru. Ostatně tu dotváří také více než 12 metrů vysoká replika sochy Svobody. Instalovali ji tady v roce 1999 v rámci akce Francouzský rok v Japonsku, a protože se stala velice oblíbenou, už zůstala natrvalo. Tady si dávají dostaveníčko milenci i školní třídy na výletě. Malebnou dekorativnost rádi využívají svatebčané, respektive fotografové, kteří zaznamenávají jejich štěstí. Z pevniny se sem člověk dostane přes most, tunelem nebo lodí. Nejatraktivnější mi připadalo automatické metro. Linka nese název Yurikamome, což znamená racek chechtavý. To je totiž symbol prefektury Tokio. Je to první plně automatizovaný dopravní systém kompletně řízený počítači bez toho, že by byla ve vlaku obsluha. Není to však první systém tohoto typu v Japonsku, protože už v roce 1981 byla podobná linka otevřena v Kóbe. Vozy linky Yurikamome jezdí na gumových kolech v betonových koridorech. Už v prvních dnech po otevření se počet cestujících denně pohyboval kolem 27 000 a nyní je to už 60 000 lidí denně. V některých úsecích vede trať při zemi, v jiných až do výše 20 metrů a pak zase klesá, takže si člověk může připadat jako na horské dráte. A nejatraktivnějším úsekem je 270° zatáčka na západní straně mostu. Až se z toho může zamotat hlava. Karel Sedláček, Tokio