Marie GoeppertMayerová: druhá žena, které byla udělena Nobelova cena za fyziku

Ačkoliv 7. desetiletí udělování Nobelových cen nebylo již tak jednoznačně profilováno na atomovou fyziku, převažují ocenění za jadernou fyziku a kvantovou mechaniku. V roce 1963 se stala laureátkou tohoto prestižního ocenění vědecké práce společně s německým fyzikem J. H. D. Jensenem - za vypracování teorie slupkového modelu struktury atomových jader - polsko-německo- americká fyzička Marie Goeppert-Mayerová, po 60 letech druhá žena, které byla udělena Nobelova cena za fyziku (v roce 1903 ji získala společně s P. Curiem za zkoumání radiačních jevů Marie Curie- Sklodowská). V letošním kalendáři historie světové vědy a techniky si připomínáme 100 let od jejího narození. Narodila se 28. června 1906 v tehdy německém Kattwitz (dnes polské Katovice), po matce Polka, ale její otec, profesor pediatrie na univerzitě v Göttingenu, byl Němec. Goeppertová zde navštěvovala gymnázium, na tamější univerzitě studovala přírodní vědy a v roce 1930 získala doktorát z teoretické fyziky. Během vysokoškolských studií se seznámila s americkým stipendistou Josephem Mayerem, profesorem chemie na Kalifornské univerzitě. V roce 1930 se za něho provdala a odstěhovala se trvale do USA, kde získala státní občanství. V letech 1931 až 1939 působila na univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimore, od roku 1939 pracovala na Columbijské univerzitě v New Yorku, v letech 1941 až 1951 v Ústavu pro jaderný výzkum na univerzitě v Chicagu a posléze na Kalifornské univerzitě v La Jolla - všude jako řádná profesorka fyziky. Zemřela 20. února 1972 v San Diegu. Zpočátku se spolu s manželem zabývala problémy fyzikální chemie (speciálně barvením organických molekul), ale později přešla trvale na jadernou fyziku. Pracovala v různých ústavech, mimo jiné i pod vedením objevitele těžkého vodíku (NC za chemii v roce 1934) H. C. Ureye, a věnovala se separaci izotopů a fotochemické reakci. Poté studovala a publikovala několik prací z oblasti kvantové mechaniky, teorie krystalové mřížky a kvantové statistiky aplikované na atomové jádro. Zde dosáhla výrazných úspěchů, když v roce 1948 začala na univerzitě v Chicagu studovat jaderná magická čísla (magic by miraces), neboli protonová čísla vysoce stabilních izotopů: 2, 8, 20, 28, 50, 80, 126... Připomínají kvantová čísla obsazování energetických hladin v atomu. Na základě svých poznatků navrhla nový slupkový či hladinový model jádra, nahrazující v té době obecně přijímaný Bohrův model jádra jako homogenního kapkového celku. Energetické hladiny v jádře jsou obsazovány analogicky, jako když elektrony obsazují energetické hladiny v obalu atomu. Ke stejnému výsledku dospěl také zcela nezávisle na základě experimentálních poznatků jaderné spektroskopie německý teoretický fyzik J. H. D. Jensen, a získali spolu v roce 1963 polovinu Nobelovy ceny: druhou polovinu obdržel další americký jaderný fyzik, profesor na univerzitě v Princetonu a spoluautor projektu jaderné bomby E. P. Wigner. Objev energetických vrstev v atomovém jádru Geoppert- Mayerovou a Jensenem se stal odrazovým můstkem pro ostatní jaderné fyziky při zkoumání zákonitostí, které vládnou v submikroskopickém světě atomů. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jejich hypotézy bývají někdy považovány za sporné. /tes/