Jedenáctého srpna letošního roku odstartovala z nového, dálněvýchodního kosmodromu Vostočnyj ruská kosmická sonda Luna-25 a po několika obletech Země zamířila k Měsíci, kde měla v neděli 20. srpna měkce přistát. Na tomto plánu by nebylo nic pozoruhodného, pokud by se nejednalo o první lunární misi Roskosmosu za posledních 47 let! Luna-25 je vlastně úplně první ruskou sondou vyslanou k Měsíci za éry samostatné Ruské federace. Předchozí sonda, Luna-24, která dopravila na Zemi vzorky měsíčního regolitu, byla totiž v roce 1976 vypuštěna ještě pod hlavičkou tehdejšího Sovětského svazem (SSSR). Není tedy divu, že přípravu i samotnou misi doprovázela poměrně velká publicita nejen v ruských médiích. Optimistickou reportáž ruské TV 1 z Vostočného jste mohli sledovat i na americkém webu Space.com. Hovořilo se o perspektivách návratu na Měsíc a o budoucích pilotovaných letech či budování stálé stanice [pravděpodobně ve spolupráci s Čínou. — pozn. red.], o problematice mezinárodního kosmického práva na Měsíci atd. Let Luny-25 byl od počátku velmi pozorně sledován nejen proto, že šlo o první ruskou lunární sondu vypuštěnou po dlouhých 47 letech, ale také, že v té době už kolem Měsíce kroužila indická sonda Čandrájan-3 se stejným úkolem: přistát poblíže jižního pólu našeho souputníku. Bill Nelson, šéf NASA, dokonce Rusům popřál úspěchu, byť jejich předpověď o možném výsadku ruských kosmonautů na Měsíci kolem roku 2030 zpochybnil. Zdařilé přistání Luny-25 poblíže jižního lunárního pólu a splnění plánovaného programu výzkumu se mělo stát důležitým a odrazovým prvkem budoucího ruského lunárního programu. Pokud by byla úspěšná, znamenala by obrovský krok pro civilní vesmírný program Ruska, který podle některých odborníků čelí problémům po celá desetiletí. Jenže tato důležitá ruská mise skončila neúspěchem, když se sonda doslova zřítila na povrch Měsíce. V oficiálním prohlášení zveřejněném na účtu sociálních médií Telegram Roskosmos uvedl, že úsilí o obnovení komunikace s přistávacím modulem Luna-25 v průběhu 19. a 20. srpna se ukázalo jako neúspěšné, proto došlo k neřízenému pádu na lunární povrch a sonda zanikla. První pokus o navázání na poměrně úspěšný sovětský robotický lunární program tak nevyšel. Možná k radosti mnohých. Zprávy o tom, že má Rusko se svou kosmickou sondou problémy, však vyvolaly v celé vesmírné komunitě i vlnu solidarity. Kupříkladu Thomas Zurbuchen, bývalý vědecký šéf NASA, v příspěvku na sociálních sítích uvedl, že nikdo v kosmickém odvětví „nepřeje ostatním průzkumníkům nic špatného“. „Připomeňme si, že přistání na jakémkoli nebeském objektu je všechno, jen ne snadné a přímočaré,“ řekl v příspěvku na platformě X, dříve známé jako Twitter. „Že to jiní dokázali před desítkami let, nezaručuje úspěch dnes.“
Původní cíl Luníků
Proklamovaným cílem mise, původně označované jako Luna-Glob, nebylo jen přistání poblíže jižního pólu našeho satelitu severně od kráteru Boguslavsky (v oblasti 69,545 S 43,544 E), ale symbolicky otevřít cestu k celé řadě dalších robotických misí a posléze i pilotovaných expedic. Ano, Rusko se touto misí znovu přihlásilo do nevypsané soutěže, eufemisticky řečeno, o využití a osídlení našeho souputníka. Jurij Borisov, šéf Roskosmosu, 12. srpna oznámil, že v roce 2027 by měly následovat orbitery Luna-26, rok poté Luna-27 (Luna-Resurs) a posléze těžký automat Luna-28 (Luna-Grunt rover). Po splnění těchto misí by mělo Rusko po roce 2030 realizovat pilotovaný let na Měsíc. S ohledem na velké problémy, které projekt dnes zvaný Luna-25 provázejí, jsou to opravdu odvážné plány. Podle názoru amerických komentátorů je ruským cílem hrát podstatnou roli v připravované čínské Mezinárodní lunární výzkumné stanici (ILRS — International Lunar Research Station), když už se nepodílí na Spojenými státy vedeném programu Artemis. ILRS počítá s vybudováním stálé vědecké báze na jižní polokouli Měsíce do roku 2036 a Luna-25 měla být prvním krokem na této cestě.
K Luně 25 cesta dlouhá... Pauza mezi Lunou-24 a Lunou-25 pochopitelně neměla být tak dlouhá. Poté, co SSSR vypustil v polovině 70. let svou poslední sondu na Měsíc a Spojené státy ukončily lunární program Apollo, klesl zájem také o robotický průzkum Měsíce. Prioritou se stal průzkum Marsu a planetární soustavy. V oblasti pilotovaných letů se SSSR i USA orientovaly na orbitální stanice kolem Země. Ovšem v posledních letech je Měsíc terčem automatů z Číny (viz Čchang-e 3, 4 a 5), Indie (sondy Čandrájan-1 až 3), ba dokonce (první dvě neúspěšně) i z Japonska či Izraele. Roskosmos už nemohl zůstat stranou. Je paradoxem doby, že země, která jako první na světě dokázala umělým tělesem Měsíc trefit (Luna-2, 13. září 1959) a jako první v historii na něm i přistát, čímž uskutečnila také absolutně první měkké přistání na jiném nebeském tělese (Luna-9, 3. února 1966), se pokouší o návrat do první lunární ligy až ve chvíli, kdy se o přistání na jižní polokouli Měsíce pokouší i sonda Čandrájan-3 (Měsíční loď 3) z Indie, tedy ze země tzv. třetího světa. Pravda, o souběhu těchto misí se mluvilo jako o závodě o prvenství při dosažení lunárního jižního pólu, ale v zásadě šlo o něco víc. Jak napsal na webu space.com známý komentátor Andrew Jones, jsou tyto mise spíše počátkem měsíčního maratonu než lunárním sprintem. Maratonu, který by měl ve 30. letech vyústit v kolonizaci Měsíce lidmi. A zájemců přibývá. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 zamíchal kartami ruského kosmického výzkumu, což ovšem v pilotované kosmonautice přineslo i klady (spolupráce Roskosmos—NASA na ruské stanici MIR a společné budování ISS). Není bez zajímavosti, že v roce 1992, pouhý rok po rozpadu Sovětského svazu, se jistý Erik Michajlovič Galimov, geochemik a doktor věd, stal ředitelem moskevského Vernadského geochemického institutu, organizace, která byla za sovětské éry zodpovědná mj. za studium měsíční půdy dopravené sovětskými moduly Luna- 16, Luna-20 a Luna-24. Ve své nové pozici se Galimov stal silným lobbistou za návratu na Měsíc. Po ztroskotání mise Mars-96 s mezinárodní účastí v listopadu 1996 se zejména jeho zásluhou Měsíc zvolna vracel do popředí zájmu i ruské kosmické agentury Roskosmos. Hlavním Galimovovým argumentem pro realizaci lunárního výzkumu byla vize, že slibuje průlom ve vědách o Zemi, že měsíční povrch poskytuje ideální místo pro astrofyzikální výzkum a že budoucí energetická krize na Zemi už tehdy předpovídaná k polovině 21. století by mohla být vyřešena pomocí těžby termonukleárního paliva (3He — helia-3) na Měsíci a umístěním solárních elektráren na měsíčním povrchu. V Institutu TsNIIMash (Ústřední výzkumný ústav strojírenský — hlavní centrum strategického plánování Roskosmosu a raketové techniky) navíc správně předpokládali, že v prvním čtvrtletí nebo v první polovině 21. století bude Měsíc zahrnut do průmyslové infrastruktury Země. Podle TsNIIMash by těžba 3He na Měsíci mohla lidstvu poskytnout energii na zhruba 50 let. Institut proto doporučil zahrnout do ruského kosmického programu orbiter nesoucí penetrátor a přistávací modul s roverem, tedy vozítkem. Proto už v roce 1998 představili v NPO Lavočkin (hlavní výrobce kosmických sond) dvě možné varianty kosmické sondy zvané Luna- -Glob. Ambiciózní projekt byl původně plánovaný jako orbiter (oběžník) s penetračními sondami ve tvaru tužky a polární vozítko o hmotnosti 250 kg. Například povrchové penetrátory vyrobené z titanu byly původně navrženy pro studium atmosféry, povrchu a podpovrchových vrstev Marsu a měly fungovat až rok v hloubce 4—6 m pod povrchem. Dva z penetrátorů měly být umístěny v blízkosti míst přistání Apolla 11 a Apolla 12 s využitím seismických dat shromážděných v letech 1969 až 1974. Nesly by celkem 10 vědeckých přístrojů. V okamžiku dosažení měsíčního povrchu, asi 250 s po uvolnění, by sondy letěly ve formaci tvaru kruhu o průměru 10 km. Zasáhly by měsíční půdu rychlostí 60—120 m/s, což by zajistilo jejich proniknutí pod povrch. Před tím se ovšem pět zbývajících penetrátorů mělo ve výšce cca 350 km oddělit tak, aby jejich místa dopadu vytvořila kruh o průměru 5 km. Dva kruhy penetrátorů by tak při povrchu Měsíce vytvořily virtuální seismickou anténu, která by vědcům pomohla studovat vnitřní složení přirozeného satelitu Země a případně získávat klíčové informace o historii systému Země—Měsíc. Projekt však zašel na úbytě zejména kvůli nedostatku finančních prostředků. Snahy o oživení projektu Luna-Glob začaly na konci roku 1999, tedy téměř dva roky poté, co program zastavila finanční krize v Rusku. Nicméně technologické i finanční problémy projekt nadále brzdily a koncepce se neustále měnila. Se zlepšením ruské ekonomiky po roce 2000 začalo Rusko rozvíjet vícestupňový program bezpilotního průzkumu Měsíce. Podle této strategie mohl být první sondou lunární orbiter Luna-Glob následovaný přistávacím modulem, který byl později označen jako Luna-Resurs. Standardní přistávací (servisní) modul vyvinutý pro tento projekt měl být použit také pro další mise na Měsíc a další meziplanetární sondy. Očekávalo se, že následovat bude dvojitá mise Luna-Grunt, která by nesla rover a návratový stupeň, jenž by měsíční vzorky dopravil na Zemi podobně jako Luny-16, 20 či 24. Hardware vyvinutý pro zmíněné mise měl být nakonec použit k vytvoření přístrojové základny zvané Lunny Poligon (Lunární pásmo), představující řadu stacionárních a pohyblivých robotů na povrchu Měsíce. Tehdy, přibližně od roku 2007, diskutovaly ruská a indická kosmická agentura o společné účasti na lunární misi Luna-Resurs. Podle primárního scénáře se očekávalo, že tato mise využije orbiter předchozí mise Luna-Glob obíhající kolem Měsíce jako přenosovou stanici pro komunikaci s pozemním řízením. Součástí měl být i malý indický rover s vědeckým vybavením. Nicméně v roce 2010 se Luna-Glob a Luna-Resurs staly v podstatě paralelními misemi. Obě zahrnovaly standardní přistávací moduly vyvinuté NPO Lavočkin. V té době se očekávalo, že Luna-Glob bude vybavena povrchovým vrtným zařízením, zatímco Luna-Resurs měla vysadit indický rover. Přistávací modul Luna-Glob, nazvaný Landing Module nebo PsM, měl na povrchu fungovat zhruba rok. Po fiasku meziplanetární mise Fobos- -Grunt v listopadu 2011, kdy se prestižní sonda nedostala z oběžné dráhy Země a ztratila spojení s řídicím střediskem, rozhodla kosmická sekce Ruské akademie věd (RAN), že mise Luna- -Glob a Luna-Resurs musí být rozděleny na samostatnou přistávací a orbitální misi. Ačkoli termíny startu nadcházejících misí musely být odloženy, aby se konstrukce poučila z nezdaru projektu Fobos-Grunt, dostal program bezpilotního průzkumu Měsíce prioritu před planetárními misemi. Relativní blízkost Měsíce měla ruským konstruktérům umožnit znovu získat zkušenosti s navigací automatů v hlubokém vesmíru a obnovit ztracené sovětské schopnosti při přistání na planetách. Ukazuje se však, že navzdory zdravému rozumu, který velí vypuštění orbiteru před přistávacím modulem, kladli ruští plánovači přistávací misi na první místo. A tak to i zůstalo. V roce 2014 aktualizovaný harmonogram ruského robotického lunárního programu opět potvrdil několikaleté zpoždění přistávacích modulů Luna- -Glob a Luna-Resurs. Start prvního z nich byl posunut z roku 2016 na rok 2019. Indy však neustálé změny koncepce a odklady startu poněkud unavily, proto se ISRO rozhodlo jít vlastní cestou (viz lunární sondy Čandrájan). Nicméně roce 2016 dostal projekt Luna-Glob novou podobu technického zadání, které na základě změn v projektu otevřelo možnosti spolupráce s Evropskou kosmickou agenturou ESA. Omezené zdroje a jiné priority ale udržovaly datum startu Luna- -Glob nadále zahalené v nejistotě. Roskosmos sliboval start v říjnu 2021, ale jako obvykle odborníci Lavočkina varovali před nedostatkem času na adekvátní přípravu. Ve druhé polovině roku byl ohlášen odklad startu až do května 2022, ale situace se opakovala. Zbýval rok 2023. Původně měly být na Luně-25 instalovány dva zahraniční přístroje. Švédské zařízení LINA-XSAN pro studium interakce kosmického plazmatu s měsíčním povrchem a demonstrační navigační kameru PILOT-D, jejíž konstrukci zajišťovala ESA. LINA- -XSAN mělo být jedním z klíčových nástrojů mise, ale kvůli neustálým odkladům startu odletělo v roce 2019 na čínské sondě Čchang-e 4 (přistála 3. ledna 2019 jak první na odvrácené straně Měsíce). A projekt PILOT-D ESA odvolala po rozpoutání války proti Ukrajině. V letošním roce pak měli ruští konstruktéři pracující na přípravě sondy přejmenované s důrazem na kontinuitu ruského výzkumu Měsíce na Lunu-25 startovní okno pouhé dva dny v červenci a srpnu. 11. srpna 2023 se to podařilo. Konečně! Mezitím už kolem Měsíce od 5. srpna, po třítýdenním putování vesmírem, kroužila indická sonda Čandrájan- 3, která startovala už 14. července.
Luna-25 kontra Čandrájan-3
Úspěšné přistání nelze považovat za samozřejmost ani u jedné mise a úsilí Indie i Ruska bylo pozorně sledováno po celém světě. Přistání na jižním pólu je ohniskem mezinárodního zájmu vzhledem k možným zásobám povrchového vodního ledu, který by mohl být použit i k výrobě raketového paliva a k zásobování lunárních základem vodou a kyslíkem. Rusko i Indie měly za cíl přistát jižněji než jakékoliv předchozí sondy na Měsíci: 69° a 72° jižně od rovníku. Pravda, místa nejsou skutečně polární, ale to neznamená, že nepřispějí k novým objevům. Přistání v blízkosti rovníku je ovšem z mnoha technických důvodů, včetně osvětlení, komunikace a snadnějšího terénu příznivější, proto šlo v každém případě o risk. Není bez zajímavosti, že přestože Luna-25 byla vypuštěna 11. srpna, téměř měsíc po startu Čandrájanu- 3, u Měsíce byla dříve. Je to i proto, že ruská mise byla díky silnější raketě (Sojuz 2.1b), lehčímu užitečnému zatížení a většímu množství paliva schopna využít přímější trajektorii směrem k Měsíci. Indická raketa Launch Vehicle Mark-3 (LVM3) naproti tomu vynesla Čandrájan-3 na dráhu, jež umožnila pomocí manévrů s využitím zemské i lunární gravitace dosáhnou oběžné dráhy Měsíce 5. srpna. Na té zůstala až do okamžiku vhodného pro přistání. Slunce totiž v těchto oblastech vychází jen pod úhlem 20° a minimalizuje tak čas osvitu vybraného místa. Přistávací moduly sond měly podobnou hmotnost: v případě Luny-25 vážila při startu přibližně 1 750 kg, Vikram landeru Čandrájan-3 vážil 1 752 kg včetně 26kg roveru Pragján. Rover se má pohybovat a sbírat informace v okruhu 500 m od dopravníku. Vikram i Pragján jsou ovšem napájeny pouze solární energií a jejich plánovaná životnost činí pouhý jeden lunární den (asi 14 pozemských dnů). Nemají totiž tepelný zdroj, který by udržoval elektroniku v bezpečí před extrémně nízkými teplotami během lunární noci. Luna-25 však byla vybavena radioizotopovým termoelektrickým generátorem (RTG), který mohl dodávat teplo a energii potřebnou k udržení přistávacího modulu v provozu po dobu nejméně jednoho roku, což znamená, že čas přistání nemusel být prioritou. Vikram se bude snažit co nejlépe využít svůj (jediný) lunární den. Nese čtyři vědecké aparatury, z nichž jedna vloží tepelnou sondu do měsíční půdy do hloubky asi 10 cm a bude měřit teplotu měsíčního regolitu po celý lunární den. Pragján nese laserový spektroskop (LIBS) a rentgenový spektrometr alfa částic (APXS) pro studium lunárního regolitu. Laserový odražeč — retroreflektor (tedy jakési zrcadlo na Vikramu) — však bude sloužit dlouho poté, co přistávací modul přestane fungovat. Je vylepšenou verzí těch, které byly na Měsíc vyslány misemi Apollo, a bude použit k přesnému měření vzdálenosti a změn vzdáleností mezi Zemí a Měsícem. První indický pokus tohoto druhu se sondou Čandrájan-2 se odehrál v červenci 2019. Ta ale havarovala. Její následovník Čandrájan-3 se nyní pokusil o stejné: o první přistání poblíž lunárního jižního pólu. Všechny předchozí kosmické sondy přistály několik stupňů severní nebo jižní šířky od měsíčního rovníku. Oproti „Měsíční lodi 3“ byla Luna-25 poměrně jednoduchou automatickou sondou i ve srovnání s úspěchy dřívějšího sovětského lunárního programu. S hmotností 615 kg bez paliva zbývalo na vědecké přístroje pouhých 30 kg. Dopravník měl čtyřnohou základnu, v níž byly umístěny přistávací rakety a nádrže s pohonnými látkami. V horním prostoru se nacházely solární panely, komunikační zařízení, palubní počítače, většina vědecké aparatury a 1,6 m dlouhý robotický manipulátor, který mohl odebírat povrchový regolit do hloubky 20 až 30 cm. Užitečné zatížení soustředěné v horní, přístrojové části sondy se skládalo z devíti vědeckých přístrojů. Jejich úkolem mj. byly:
odhad hmotnostního podílu vody v měsíční půdě,
stanovení elementárního a izotopického složení horní vrstvy polárního regolitu v oblasti přistání v hloubce až 40 cm,
měření radiačního pozadí neutronů a gama záření na měsíčním povrchu,
výzkum složení cirkumpolární měsíční exosféry a fyzikálních procesů, které se v ní vyskytují v podmínkách klidného a aktivního Slunce, stejně jako v obdobích, kdy Měsíc prochází chvostem zemské magnetosféry.
Servisní, spodní část robotu obsahovala pohonný systém, palivové nádrže, absorpční podpěry, stejně jako část antén komunikačního systému a vědecké přístroje: manipulátor pro sběr vzorků půdy, aktivní neutronový spektrometr a záznamník měsíčního prachu. Čtyři solární panely, instalované tentokráte vertikálně (slunce tam vychází pouze pod 20° úhlem nad obzorem) měly palubní zařízení zásobovat elektřinou. Luna-25 byla vybavena osmi kamerami: čtyřmi širokoúhlými pro panoramatické snímání okolní krajiny, dvěma na držáku pohonného systému kosmické lodi pro snímání povrchu Měsíce při sestupu a přistání a dvěma úzkoúhlými stereokamerami na společné základně pro snímání pracovního pole manipulátoru a řízení operací s regolitem. Luna v centru pozornosti Nehledě na americký program Artemis s uvažovaným vyloděním astronautů už v roce 2025/26 je Měsíc centrem obnoveného globálního zájmu a je navštěvován flotilou kosmických lodí z různých zemí (včetně japonského privátního robotu HAKUTO-R, který ale také havaroval). Zatímco v minulosti Měsíc přivítal automatické přistávací automaty mnohokrát, v tomto století tam zatím úspěšně přistály pouze mise z Číny (Čchang-e 3, 4 a 5). Luna-25 nabrala zpoždění delší než 10 let. Konstruktéři potřebovali provést změny v přistávacím a navigačním systému v závěrečné fázi vývoje sondy. Vzhledem k tomu, že za více než 40 letech se i u Lavočkinů a v přidružených kosmických provozech vyměnily dvě generace konstruktérů, vytratila se i podle ruského tisku dřívější letitá zkušenost a cit pro nuance kosmického letu. Byť to na první pohled z fotografií nevypadá, byla sonda postavena na nové, moderní elementární bázi s využitím soudobých technických řešení jednotlivých systémů i sondy jako takové. Ruský kosmický expert Alexandr Železňakov v rozhovoru pro Komsomolskou pravdu uvedl, že se nedochovaly nejen zkušenosti, ale k dispozici není ani kompletní dokumentace z minulých lunárních a meziplanetárních misí. A nová generace konstruktérů i „navigátorů“ kosmických robotů v řídicím středisku musí, byť formou pokusů a omylů, nabrat vlastní zkušenosti. Železňakov dodává: „Ač to zní triviálně, každá kosmická stanice má svou duši. Duši, které je třeba porozumět.“ Nu, zkusili to, ale dlouho připravovaná sonda havarovala. Asi její duši moc neporozuměli. „Měli spoustu problémů s kontrolou kvality, s korupcí i s financováním,“ komentovala ruský neúspěch Victoria Samsonová, ředitelka washingtonské kanceláře Secure World Foundation, neziskové organizace propagující mírový průzkum vesmíru.Kritické chvíle na lunární orbitě Co se tedy s Lunou-25 stalo? Zatím nelze říci nic definitivního. Nicméně podle prohlášení Roskosmosu (z 19. srpna) došlo na palubě automatické stanice k nouzové situaci, která neumožnila provést manévr s potřebnými parametry. Dodatečné vysvětlení z 20. srpna doplnilo, že přerušení signálu přišlo ve 14.57 moskevského času (MSK; 13.57 SEČ) a že nápravná opatření 19. a 20. srpna se ukázala jako neúspěšná. „Podle výsledků předběžné analýzy se kvůli odchylce skutečných parametrů impulsu (zaslaného z řídicího střediska?) od vypočtených přepnul řídicí systém na neurčenou oběžnou dráhu a těleso přestalo existovat v důsledku kolize s měsíčním povrchem,“ uvedl Roskosmos v neděli 20. srpna. Objevily se pak nepotvrzené informace, že sobotní zážeh ve 13:10 MSK trval 1,5× déle, než měl. Podle výpočtů astronoma Jonathana McDowella z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, mimochodem editora e-mailového zpravodaje Jonathan's Space Report, to znamená, že Luna-25 byla převedena na eliptickou oběžnou dráhu 15 × 100 km, a proto narazila do Měsíce rychlostí 1,68 km/s. Z uvedených neoficiálních informací lze soudit, že operátoři v řídicím středisku se jaksi přehmátli a vyslali chybný pokyn. Což bohužel není v sovětském/ruském kosmickém programu nic nového. Svého času tak např. dostali v létě 1985 mimo letový provoz i orbitální stanici Saljut 7 a v zásadě ji učinili neovladatelnou (tzv. zmrzlá či mrtvá stanice). Ani ruský tisk nečekal na oficiální zprávu Roskosmosu, jak a proč Luna-25 havarovala, a web aif.ru (Аргументы и Факты) položil několik základních otázek Igoru Marininovi, členu Ruské Ciolkovského akademie kosmonautiky a poradci Roskosmosu. Ten na dotaz „Co se mohlo stát s Lunou-25?“ vyslovil tři možnosti:
střet s meteoritem, když sonda procházela rojem Perseid, a detekovala jeden úder mikrometeoritu (což označil za nepravděpodobné),
programovou chybu při komunikaci se sondou,
ztrátu orientace sondy, a tedy i spojení (což by ovšem podle něj šlo napravit).
Nepodařilo se. Takže sázím na variantu 2! Přistání na Měsíci je prý složitější než výsadek na Marsu. Nu, statistika to možná dokazuje, byť s Marsem měli Rusové (na rozdíl od sond Veněra) smůlu už za sovětských dob. Pokud se podíváme na počátky závodů o Měsíc, tak od září 1958 do září 1959 vyslal tehdejší Sovětský svaz šest automatických sond, plus jednu zrušili. Úspěšná byla pouze tzv. Luna-2, tedy jedna ze sedmi. Ostatní havarovaly při startu či zbloudily na oběžné dráze. Ani u Američanů to ale zpočátku nebylo o mnoho lepší. V sovětských dobách byla většina automatů postavena ve dvojicích. Pokud byla první kosmická sonda z nějakého důvodu po dosažení oběžné dráhy Země ztracena, dostala jméno „Kosmos-XXXX“ a druhá ji nahradila (to bylo zvláště důležité pro mise na Venuši, kde se startovací okno neotevíralo každý rok) nebo posloužila jako objekt pro testování příkazů a vědeckých přístrojů. Šéf Roskosmosu Jurij Borisov konstatoval, že dávali Luně-25 70% šanci na úspěch. Ta už však, žel, žádné dvojče, a tedy ani druhou šanci nemá. Přitom její ztráta může být velkou ranou pro ruské plány na další mise na Měsíc a zejména v úsilí o vytvoření stálé lunární základny ILRS ve spolupráci s Čínou. Nyní musejí v Roskosmosu posoudit jak dál. Plán (viz výše) předpokládal následovat Lunu-25 s lunárním orbiterem nazvaným Luna-26 a pak dalšími dvěma přistávacími sondami, viz Luna-27, s vrtnou soupravou na měsíční povrch a Lunou-28, určenou pro sběr a návrat vzorků z polárních oblastí Měsíce na Zemi. Údajně by měla být Luna-28 prototypem landeru, který by někdy počátkem 30. let dopravil na Měsíc ruské kosmonauty. Otázkou je, zda se program takto narýsovaný Roskosmosem opět neprotáhne z finančních či technologických důvodů až do doby, kdy tam budou operovat američtí astronauti v rámci program Artemis. A možná si přijdou ruskou sondu prohlédnout i čínští tchajkonauti. Krach mise je smutným výsledkem snažení ruských konstruktérů a vědců v posledních 30 letech, tedy po rozpadu SSSR. A Rusko tento úspěch velmi potřebovalo i kvůli probíhající válce na Ukrajině, aby ukázalo nezávislost na spolupráci s ESA či NASA, tj. na západních technologiích i sankcích. Místo propagandisticky využitelného úspěchu přišel úder do nosu. Alexandr Železňakov smutně dodává: „K naší velké lítosti se my, Rusové, s velkou pravděpodobností druhých závodů o Měsíc nezúčastníme. Američané i Číňani mají za cíl vysadit své astronauty na Luně do roku 2030. My se pilotovaným programem hodláme zabývat až po roce 2030.“ /Stanislav Kužel/
