Málokterý fyzikální jev je tak záhadný jako kulový blesk. Podivně se chovající létající žhavá i studená světla známe z mnoha očitých svědectví z různých dob, světla jsou však příliš prchavá a nestálá, než aby se dala zkoumat v přírodě. V laboratořích se podařilo vytvořit jejich nápodoby různými způsoby, ale z takových pokusů nevíme, jak tyto jevy probíhají za běžných okolností. Důvěryhodných pozorování a záběrů kulových blesků je i v době rozšíření telefonů s kamerami až překvapivě málo, přesto se však postupně objevují nové informace a řešení záhady nabývá zřetelnějších obrysů. Svou měrou k tomu přispělo pozorování čínských vědců, které zveřejnil minulý týden časopis Physical Review Letters. Skupina vědců z univerzity v čínském Kan-su (anglicky Gansu) v červenci roku 2012 sledovala běžné blesky. Jejich automatická kamera byla připravena ke spektroskopickému zkoumání běžných blesků. Těsně před desátou večer jeden z blesků udeřil do země zhruba 900 metrů od kamery, aby se na místě dopadu vytvořila na zhruba 1,7 sekundy jasná koule. Z kamery lze těžko určit její přesnou velikosti, oslněný digitální senzor ji zachytil jako pětimetrový objekt, ale ve skutečnosti byl téměř jistě podstatně menší. Objekt během pozorování uletěl vzdálenost zhruba deset metrů, během kterých vystoupal o tři výškové metry. Ve tmě však nebylo možné odhadnout, jak vysoko nad terénem kulový blesk přesně byl. Zajímavé je však především jeho spektrum; to obsahuje spektrální čáry křemíku, železa a vápníku, tedy prvků běžně se vyskytujících v půdě. (I když některé také chyběly, například hliník.) Protože kulový blesk vznikl prakticky přesně v místě, kde předtím uhodil výboj běžného blesku, zdá se tak autorům zdaleka nejpravděpodobnější, že „ohnivá koule“ vznikla z materiálu, který se vypařil ze země při úderu blesku. V tom případě by šlo o doklad jedné z nejpopulárnějších teorií o vzniku kulových blesků vůbec. Podle ní dojde při úderu blesku k odpaření hmoty z povrchu země, poté může vzniknout obláček drobných mikroskopických částic a vláken (hlavně křemíkových). Částečky v oblaku reagují se vzdušným kyslíkem (hoří), přitom vytvářejí teplo a světlo. Tímto způsobem se už také podařilo vytvořit malý kulový blesk v laboratoři, když vědci z Nového Zélandu vystavili půdní vzorky silným výbojům, vznikaly jim útvary podobné kulovým bleskům. Zachycený čínský kulový blesk byl tedy s největší pravděpodobností z „hlíny“. Což však neznamená, že by nemohly existovat i jiné typy podobných objektů. V laboratořích se je podařilo vytvořit také například ve vzduchu pomocí mikrovlnného záření (placený přístup zde) či podvodním elektrickým výbojem. Nemluvě o podstatně méně uvěřitelných hypotézách typu, že jde o halucinace vyvolané magnetickým polem vznikajícím při bouři nebo drobné meteority. Co nejdůležitější, na základě podobného pozorování nemůžeme vyloučit, že i příroda je při tvorbě „ohnivých koulí“ stejně kreativní jako lidé při vymýšlení vysvětlení a existuje více typů kulových blesků.
