Od objevu viru HIV letos uplyne 34 let. Doba, která přinesla zhruba 35 milionů mrtvých, nepopiratelné vědecké a medicínské úspěchy a kterou lze také rozdělit na dva přibližně stejně dlouhé úseky. Během prvních 15 roků jsme byli proti viru prakticky bezmocní, poté se podařilo vyvinout první účinné léky, jejichž množství i účinnost se pak během následujících let výrazně zvyšovaly (též zásluhou Antonína Holého). Dnes léčba ve vyspělých zemích – a také v řadě zemí chudších – dokáže množení viru v těle zastavit, poskytnout pacientům desetiletí života a velmi výrazně snížit riziko přenosu na další osoby. Velkou nevýhodou je, že i přes nesporné úspěchy léčby dnes lékařská věda nedokáže lidské tělo zbavit viru HIV úplně. I u pacientů v podstatě bez příznaků se virus stále skrývá v některých tělních buňkách a nákaza tak může snadno znovu propuknout. Některým virovým částicím se totiž vždy podaří zabudovat genetický materiál viru do genetického materiálu nakažené buňky v latentní formě. Virus se takto dostane jen malého zlomku z celkového množství buněk imunitního systému, bohužel je ale vždy připravený znovu se začít šířit. Jakmile se taková buňka setká s nějakou hrozbou (třeba bakterií způsobující banální onemocnění) a dá se s ní do boje, probudí se spící virus k novému množení a nemocnému hrozí kolaps imunitního systému. Virus skrytý v buňkách je bohužel neviditelný pro léčiva i pro náš imunitní systém. Člověk s HIV tedy dnes není nikdy vyléčený, nesmí vynechat léčiva a stále nad ním visí vážná hrozba propuknutí nemoci AIDS. Když se po letech z nějakého důvodu zastaví podávání léčiv, dosáhne množení viru po několika týdnech úrovně jako před začátkem léčby. Pokud by se to mělo změnit a moderní věda by měla pacienty skutečně vyléčit, musíme umět najít tisíce nakažených buněk mezi biliony nenakažených a pak je cíleně zlikvidovat. Na způsobech, jak vymýtit zásobárnu latentního viru, pracuje v posledních zhruba dvou desetiletích množství vědeckých laboratoří, včetně té naší, ale pokrok není nijak významný. Velký problém byl, že vědci nedokázali odhalit, ve kterých buňkách se virus skrývá. To se ale možná nyní změní. Tým francouzských lékařů vedených Monsefem Benkiranem a Jeanem Lelievrem zveřejnil v časopise Nature práci, podle které lze velkou část – zhruba polovinu – nakažených buněk odhalit díky přítomnosti specifických látek na jejich povrchu (jde o bílkovinu s označením CD32a). Jinými slovy, vědci našli „značku“, podle které lze zvenku s poměrně velkou pravděpodobností poznat, zda v sobě daná buňka virus skrývá, či nikoli. Skutečnost, že vůbec nějaká specifická značka na povrchu buňky, nesoucí spící virus, existuje, je do jisté míry překvapením, ale velmi příjemným. Můžeme totiž nyní poprvé přímo zjistit, kde se virus skrývá a hledat další shodné znaky buněk nesoucích nebezpečný genetický náklad. Nakažené buňky se totiž od běžných liší i ve funkci zhruba stovky genů, a tak je celkem reálná naděje, že se podaří najít i další „poznávací znamení“, která umožní například odhalit i další latentně nakažené buňky, a postupně tak odhalit všechny úkryty HIV v těle. Někteří odborníci doufají, že objev bude mít podobný pozitivní efekt na další vývoj jako v 90. letech vývoj testů, které umožnily spolehlivě určit množství viru HIV ve vzorku – díky nim totiž bylo možné začít zkoušky případných léčiv. Výsledek má samozřejmě svá omezení. Jak jsme již psali, bohužel nenajde všechny napadené buňky. Tuto konkrétní „značku“ na povrchu buňky také nelze využít při ničení buněk nesoucích latentní virus, protože stejná se nachází i na povrchu buněk, které virus neobsahují, ale jsou klíčové pro funkci našeho imunitního systému. Práce také probíhala výhradně na buňkách imunitního systému odebraných z krve, a tak není jasné, jestli totéž platí pro buňky imunitního systému z jiných částí těla. Ale to všechno jsou otázky, na které se s novými poznatky snad podaří najít odpověď. Není to vůbec jisté, zda – či spíše kdy – z toho budou mít prospěch i pacienti, ale je tu celkem reálná naděje, že náš souboj s virem HIV by se mohl pomalu blížit do třetí fáze: po bezmoci a jeho úspěšném potlačení až k jeho definitivnímu vymýcení – alespoň tedy z těl nemocných.
