DNA je výtečná k ukládání biologické informace. Neméně pozoruhodné jsou ale i její mechanické vlastnosti. Strukturu dvoušroubovice DNA například lze důmyslným způsobem využít jako pohon pro molekulární stroje. Právě do toho se pustili nanoinženýři Pensylvánské univerzity, kteří aplikací tohoto principu vyvinuli nanosvaly. Nanosvaly se skládají z uměle syntetizovaných jednořetězcových molekul DNA, které badatelé vložili do vrstev tvořených tenkými ohebnými filmy. Když k těmto řetězcům DNA přidají další řetězec DNA o správné sekvenci, tak ohebný film vykoná určitý pohyb na molekulární úrovni. Podobné nanosvaly by jednoho dne mohly pohánět mechanické senzory v diagnostických zařízeních, které budou schopné detekovat změny exprese genů v buňce. John Crocker a jeho kolegové vytvořili nanosvaly tím, že použili nanočástice zlata, které v každé vrstvě výsledného materiálu zvlášť pospojovali řetězci DNA. Tyto řetězce navíc vždy měly poněkud odlišnou sekvenci. Nanosvaly fungují tak, že badatelé přidají k vytvořeným filmům s vrstvami propojených nanočástic ještě další jednořetězcovou DNA. Její sekvence je komplementární neboli doplňková k sekvenci DNA řetězců spojujících nanočástice. Když se setká komplementární DNA s řetězcem DNA mezi nanočásticemi, tak mezi těmito nanočásticemi dojde ke vzniku dvoušroubovice. Vtip je v tom, že dvoušroubovice DNA je při stejném počtu bází o něco delší, než jednořetězcová DNA. Přidání komplementární DNA tedy vede ke zvětšení vzdálenosti mezi souborem nanočástice zlata, což vyvolá pohyb nanosvalu. Z takto vytvořených nanosvalů by se časem mohly stát buněčné senzory, s nimiž bude možné zaregistrovat aktivitu konkrétních genů. Z takových senzorů pak bude možné odečítat data z buňky pomocí mikroskopu nebo i z těla pacienta díky infračervenému zobrazování.
