Tento článek, poněkud se vymykající z obvyklé nabídky Technického týdeníku, jsme zařadili do obsahu nejen z důvodu výročí hirošimské tragédie, ale především jako připomínku toho, že jakkoliv jsou přínosy vědy, výzkumu a inovací nezbytné, mohou mít i své negativní dopady, které v procesu neustálého pokroku nelze ignorovat. Dne 6. srpna 1945 bylo nad Hirošimou krásné ráno s modrou oblohou, dosti neobvyklou v tomto ročním období. Naprosto ideální čas pro bombardování z oblohy, kterou už Američané ovládali zcela bezvýhradně. V 8.15 vybuchla nad městem jaderná bomba. Pár sekund předtím šestiletý chlapec Keidži Nakazawa, vstupující do brány školy, snad 500 m vzdálené od Průmyslového paláce, jediné stavby z betonu ve městě, zahlédl americký bombardér B-29 a padák snášející se k zemi. Zvláštní, pomyslel si, jak to, že neječí sirény? Pak byl oslepen neskutečně silným zábleskem, následně obloha naopak zčernala tmavým prachem a vzduch se zaplnil strašlivým žárem. Když se po chvíli Keidži vzpamatoval, leže za sloupem brány školy, vyskočil a reflexivně běžel domů přes dřevěné a hořící trosky plné roztříštěného skla. Skleněné střepy byly vstřeleny i do popálených těl postav potácejících se kolem něj. Sklo někde vytvořilo dokonce taveninu, jež se navinula jako žhavé brnění na těla obětí. Domů. Domů. Při panickém úprku domů slyšel malý Keidži kolem sebe z úst zmateně se pohybujících postav, z nichž visela kůže, jediné slovo: Itai, itai — pálí, pálí. Strašlivý žár 4 000 °C, který vyvinula jaderná exploze v epicentru výbuchu, spálil kůži nechráněných chodců, zapálil dřevěné stavby města a vysušil i všechny kádě s vodou a ty, co zbyly, se ihned zaplnily popálenými těly obětí hledajících spásu a chlad. Američtí vědci následně zjistili, že na destrukci lidských těl v Hirošimě mělo vliv i oblečení. Bíle oděných, kteří byli ve výhodě, bylo málo. Černé bylo běžné oblečení i kvůli náletům. Někteří lidé vypili po výbuchu jakoukoli vodu, k níž se dostali, aby pak ihned padli mrtvi k zemi. Keidži doběhl k hořícímu domovu, kde mu sousedka řekla, že jeho matka byla sousedy odvedena na tramvajovou zastávku. Zde ji našel, jak svírá v náručí jeho nově narozenou sestřičku. Šok z výbuchu u ní zapříčinil předčasný porod, násobený pohledem na manžela a synka, kteří uvězněni padlými trámy uhořeli zaživa bez možnosti pomoci, zatímco zoufale volali o pomoc. Nebyl, kdo by pomohl. Všude hořelo, město a jeho struktura byly rozmetány, proto prakticky ihned začal exodus obyvatel utíkajících z této pekelné hrůzy. Keidži s matkou a kojencem- sestřičkou odešli do města Eba k příbuzným. Neměli s sebou nic, co by připomínalo jejich předchozí život. Život a cesta k umění po výbuchu Keidži Nakazawa později, už jako dospělý muž, nakreslil komiksovou knihu, japonsky manga, s názvem Bosý Gen (Hadashi no Gen), v níž shrnul vzpomínky na sekundy po výbuchu a následný život „hibakuša“, japonsky oběť Hirošimy. Pro zbytek společnosti nemocný, postižený, něco jako nemocný leprou. Už jako profesionální kreslíř mangy se rozhodl popsat své hrůzy světu. Aby lidé nezapomněli. Komiks vyšel nejdříve na pokračování v největším chlapeckém japonském časopise v roce 1973 a později i knižně. Jak řekl Nakazawa v interview pro časopis Comics Journal redaktoru Alanu Gleasonovi, nic z těchto okamžiků, které vykreslil v komiksové knize, nebylo smyšleno. Jen holá fakta, obrazy v paměti a pocity, jež přetrvávaly léta. Rozhovor vyšel v roce 2003, devět let před smrtí tehdy už proslaveného kreslíře, když už byl Hadashi no Gen i zfilmován a přeložen do mnoha jazyků. Nesmiřitelnost s utrpením Šok z následků výbuchu byl pro malého chlapce strašný a jeho další dny byly jen a jen bojem o přežití. Je však zřejmé, že už doba před výbuchem jaderné bomby byla pro malého Keidžiho předznamenáním jeho pozdější tvorby a životního postoje, v němž dominovala nesmiřitelnost k lidem, kteří lidské utrpení způsobují. Ale nebyl to vztek jednostranný, jak bychom mohli předpokládat. Bylo to způsobeno tím, že jeho otec, herec a člen souboru undergroundového divadla, byl často vězněn a mučen na hirošimské prefektuře pro nesouhlas s politikou císařského dvora a vojenské kliky, jež vedla k válce se Spojenými státy. Keidži vzpomínal, že když jeho strýc slyšel, jak otec odsuzuje válku, oněměl hrůzou. Ihned se přihlásil k námořnictvu, byl u Pearl Harbouru, přežil válku, ale po ní pokorně přiznal svému synovci Keidžimu, že válka byl opravdu omyl a otec měl pravdu. Když byl Nakazawa otázán, jaký byl jeho hlavní pocit z dětství před osudným srpnovým dnem, řekl hlad. Hlad. Ale jinak byl stejně jako jeho kamarádi zaujat hrou na vojáky a matka před ním věznění otce vlastně tajila. Ale otcův postoj k válce se malému Keidžimu přeci jen zapsal do mysli, a vynořil se proto později zcela zákonitě. Zvláště poté, co pocítil i postoj veřejnosti k obětem hirošimské tragédie. Nikdo vlastně nevěděl, co se stalo, ve-řejnost jen pomalu začala přijímat fakta o jaderné bombě a osudu spálených a ozářených lidí. Pro zbytek Japonska byli hibakuša, nemocní, nakažliví. Matka s Keidžim se proto vrátili zpět do Hirošimy, kde tento šestiletý hoch vyhrabal ze sutin lebku svého otce a bratra, aby je pohřbil. Měsíc po výbuchu se snažila správa města otevřít školy, ale děti neměly budovy, kde by se učily. Sešity, pomůcky, vše shořelo. Výuka probíhala tak, že třídy bloumaly po troskách města. Někdy společně s americkými pozorovateli, kteří odebírali vzorky trosek a pozůstatků lidí. Nicméně je pravdou, že Hirošima i Nagasaki se nesmírně rychle snažily postavit na nohy. Jejich obyvatelé neměli na vybranou. Zlo plodí zlo, někdy ale otevře i cestu k umění Příběh malého Gena, ve skutečnosti Keidžiho Nakazawy, v komiksu naprosto nezvyklého rozsahu, pokračuje popisem dnů po návratu rodiny Nakazawy do Hirošimy. Poválečný chaos se samozřejmě promítl do osudů tisíců bezprizorních dětí, neustálé shánění potravy zavedlo mnohé do řad nechvalně známé jakuzy, gangsterské organizace. Děti kradly a bojovaly o přežití. Japonská společnost byla k obětem Hirošimy a Nagasaki, i poté, co se přesně dozvěděla, jaká bomba byla na města shozena, velmi rezervovaná. V Hadashi no Gen jsme svědky neskutečných příběhů rodin a dětí, které se snaží přežít a pochopit, jak se bude život vyvíjet dál. Zajímavá je i cesta zrození zmiňovaného komiksu a jeho uvedení na knižní trh v Japonsku a v zahraničí. Ačkoliv matka nesouhlasila se zájmem syna o komiksové umění, v Japonsku takřka tradiční formy sdělení, malý Keidži se stal po letech profesionálním kreslířem a zpracovával různé náměty. Když v roce 1966 jeho matka zemřela na leukémii, Keidži Nakazawa si uvědomil, že A-bomba, jak si jí navykl říkat, mu vzala celou rodinu. Otec, bratr i malá sestřička předčasně narozená v den výbuchu, která zemřela na podvýživu ve třech měsících. Matka, všichni. V tu chvíli se rozhodl, že v autobiografickém pojetí popíše hrůzy následků jaderného výbuchu. Ostatně zážitek z 6. srpna 1945 ovlivnil jeho život i v dobách míru a nebývalé japonské prosperity. Otřesné vzpomínky na oběti A-bomby a možné ovlivnění genetického kódu radioaktivitou se promítly také do obavy o zdravotní stav dětí, které spolu s manželkou očekávali. Nebyli jediní. Sám Keidži trpěl diabetem, obvyklou nemocí přeživších, a i když byly poznatky o genetických důsledcích tehdy ještě málo známé, bylo jasné, že mohou nastat. Podle jeho vlastních slov žil život, v němž se mu hrůzy osudného dne znovu a znovu připomínaly. Nebylo možné je zapomenout nebo se přes ně přenést. Po úspěchu rozsáhlého komiksu Hadashi no Gen, byť bylo dílo přijímáno zpočátku s rozpaky z obavy před americkým postojem (zvláště vlivem CIA), napsal a nakreslil Nakazawa ještě hodně protiválečných komiksů a článků. Sám říká, že všechny vyšly jen díky statečnosti jeho nakladatele. Podle očitých svědků to byl člověk velmi tvrdý a nesmlouvaný ke všem, které vinil z „imperiálních válek“, především pak z násilí na civilním obyvatelstvu. Snad i z toho důvodu se odmítal kdykoliv a jakkoliv vyjádřit k politice USA, např. v Iránu. „Po všechny ty roky jsem o tom všem hodně přemýšlel, ptal jsem se, proč se to vlastně stalo. Jsem přesvědčen, že viníkem je imperiální politika. Kohokoliv, kdekoliv. Je tu s námi pořád.“ Od roku 2000 přestal velký, ale unavený Keidži Nakazawa kreslit a věnoval se jen filmu a besedám. Jako člověk vyčerpaný prací i nepochopením hirošimské tragédie západním světem, jak to po celý svůj život cítil, zemřel v Tokiu v roce 2012. /Jan Baltus/
