Ing. Miroslav Janeček, CSc., prezident Asociace výzkumných organizací: Jsou finanční prostředky na vývoj snadno dostupné?

n Jak hodnotíte současný stav vývojové základny (nemyslíme tím podnikový vývoj) v České republice poté, co byla již dostatečně zhodnocena doba privatizace, která bývalé oborové výzkumné ústavy zaměřila poněkud jinak, než s jakým účelem byly původně založeny? Domníváte se, že naše soustava vývojových pracovišť snese dnes srovnání (samozřejmě v poměru na velikost průmyslu) například s naším největším obchodním partnerem, Německem? Dosavadní změny v systému podpory Výzkumu a vývoje v Česku, vč. Reformy, se nikdy nezabývaly podobou institucí, provádějících výzkumné a vývojové činnosti. Skutečnost, že máme silný a nadále rostoucí státní sektor (reprezentovaný zejména Akademií věd ČR), ale nemáme instituci, obdobnou německé Fraunhoferově společnosti, případně nizozemskému TNO, je stále mimo zájem ústředních orgánů státní správy. Přitom je zřejmé, že taková instituce nemůže vzniknout iniciativou „zdola“ – vedle samotného rozhodnutí by musela být řešena i řada dalších otázek, např. zakomponování takové instituce do celého systému VaV, způsob jejího financování a další. OP Podnikání a inovace, jmenovitě program Potenciál, mohou pomoci těm bývalým státním a rezortním ústavům, které přestály všechny bouře a stále jsou ještě oporou „svého“ oboru, nejde ale o řešení systémové a pro společnost není dlouhodobě udržitelné. n Jak posuzujete nová kritéria hodnocení výsledků výzkumu nastavená v současnosti? Podle našich informací není příliš optimální, a náhle především zvýhodňuje publikační činnost (nic proti ní) oproti prokazatelně komercionalizovaným výsledkům vývoje. Někdy to zachází až do absurdit, kdy například dobrý stroj odevzdaný z kateder vysokých škol praxi vlastně zatěžuje vysokou školu, počítají se přidělené peníze, ale odečítají body, neb lidé neměli čas stroj „rozkrájet“ a opublikovat? Tato otázka těsně souviví s předchozí. Pokud by bylo přijato koncepční rozhodnutí o podpoře ústavů aplikovaného výzkumu, vč. nutnosti jejich částečné institucionální podpory (jako tomu je u zmíněných zahraničních institucí), bylo by snazší nalézt řešení. Připravovaný systém hodnocení VaV a jeho promítnutí do institucionálního financování má řadu úskalí a neustálá snaha prosadit zájmy různých opomíjených (i „opomíjených“) skupin vede vždy k jedinému – oslabení hodnoty prakticky aplikovaných výsledků na úkor výsledků excelentního (i rádoby excelentního) základního výzkumu. Bohužel, hrozí ještě jedno úskalí s drtivými dopady – poměrně snadná „dostupnost“ aplikovaných bodovaných výsledků vede k nepřirozenému nárůstu jejich počtu. Lze bohužel předpokládat, že mnoho z nich je spekulativních a nepřináší skutečné hodnoty. Komise, pověřená přípravou metodiky hodnocení VaV, se tedy musí mj. zabývat tím, jak počet těchto neoprávněných či spekulativních výsledků efektivně omezit n Domníváte se, že systém přidělování prostředků (štědrý) Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR na vývoj podniků je efektivní? Myslíme, že takto bylo rozdáno za 10 let vskutku mnoho peněz, existuje ale nějaká zpětná vazba? Upozorňujeme, že například ve Finsku jsou takové prostředky vkládány státem do společného účtu s příjemcem a řízení vývoje není ponecháno na podniku samotném. Kolik bodů se probírá v součinnosti s vysokými školami, jak to třeba praktikuje Steinbeis v Bavorsku atd.? Jinými slovy, stát hraje úlohu prostředníka ve výběru univerzity, které, pozor, nemohou odmítnout, neb i jim jde o peníze. Nebyl by toto lepší systém nutící i vysoké školy dodržovat termíny a „sžít se s praxí,“ ovšem za stanovených podmínek? I tato otázka souvisí s dříve probíranými tématy. Nedostatek vůle státní správy, spolu s příliš liberálním přístupem vedly k tomu, většina prostředků na podporu VaV má podobu institucionální podpory (i v roce 2009 to bude 54 %). Pro akademické instituce je tedy daleko efektivnější přít se o to, kolik bodů (a následně peněz) dostanou za publikaci v časopise XY, než usilovat o spolupráci s průmyslem. Kruciální problém české akademické obce tedy, poněkud překvapivě, jmenuje „dostatek peněz“. V případě firem se naopak jedná o způsob, jak zainteresovat nejlepší mozky na spolupráci, vedoucí k inovacím (ziskům, úspěchům). Existují pozitivní příklady – programy Tandem a Výzkumná centra (typu B) ukázaly, že cesta spolupráce mezi akademickými a realizujícími institucemi je schůdná i v českém prostředí. Na regionální úrovni dokonce existuje zárodek toho, po čem voláte, tj. přímá angažovanost vysokoškolských pracovišť ve prospěch MSP formou tzv. poukázek. Přejme si, aby nově založená Technologická agentura ČR šla rovněž cestou těsné spolupráce aplikačního a akademického sektoru. n Jak vysvětlujete vysoké procento úspěšnosti biologických věd českých vědců v posledních 20 letech, které se posléze odráží i v podpoře, kterou získávají například i z USA. Proč se něco podobného nedaří také v technických vědách? Neumím odpovědět, protože chybí podklady k podpoře tohoto tvrzení. Analýza VaV (viz www. vyzkum.cz, str. 85) však ukazuje něco jiného. Jan Baltus