Je počátek února 2017. Soutěž Česká astrofotografie měsíce vstoupila do svého 13. roku a my tu máme další nepřehlédnutelnou fotografii nebeských mysterií. Jejím autorem je východočeský astrofotograf Petr Horálek. I když, v případě Petra Horálka není žádná lokalizace přesná. Jeho putování světem temných obloh je už asi téměř všeobecně známé, včetně úžasných astronomických snímků a kompozic. O kvalitách tohoto fotografa svědčí ostatně i jeho nový snímek. Stejně jako rybářovy rozpažené ruce, ukazující velikost úlovku, tak i na snímku Petra Horálka rozprostírají svá „ramena“ dva astronomické útvary. Jednak Mléčná dráha, jednak zodiakální světlo. Ovšem pro nás Středoevropany je obojí poněkud tajemné. Tak třeba ona Mléčná dráha. I když ji z naší oblohy známe, pohled do středu naší Galaxie, jejíž spirální ramena právě její jemný svit představuje, nám bývá buď úplně utajen, nebo se objeví jen krátce a zlehka nad letním jižním obzorem. Téměř kolmo na rozpažené ruce Mléčné dráhy rozevírá svou náruč zodiakální světlo. I to z našich končin mnozí viděli. Tedy alespoň někteří a… někdy. Zde ve vysokohorské oblasti chilských And toto přes celou oblohu se táhnoucí jemné světlo téměř ruší astronomická pozorování. I když z našich končin můžeme pozorovat v době jarní či podzimní rovnodennosti nad západním večerním či východním ranním obzorem slabý svit kužele světla, zde jej můžeme sledovat jako zářící most, klenoucí se od západu k východu. Téměř v polovině vzdálenosti vlevo od křížení mračné Mléčné dráhy nalezneme výrazné zjasnění zvané „protisvit“. Jev zvířetníkového světla je způsoben rozptylem slunečního záření na pevných prachových částicích v meziplanetárním prostoru v rovině ekliptiky. Na obloze se pak promítá do souhvězdí zodiaku – zvířetníku. Proto tedy svit zvířetníkový či zodiakální. /f/
