Každý jeden z nás, v České republice, vyprodukoval vloni 308 kg komunálního odpadu. Pro jedny ekologická hrozba. Pro druhé základní podmínka pro jejich „skládkovací“ byznys. Pro třetí kategorická výzva k intenzivnějšímu třídění a recyklaci. A pro čtvrté kýžený energetický zdroj, z něhož lze při současném stavu techniky efektivně a ekologicky generovat elektřinu i teplo. Řadu let škola i radnice obyvatelstvu systematicky vštěpovaly imperativ zbytečně nezvyšovat množství žádného (tedy i komunálního) odpadu. A pokud už není vyhnutí, pak alespoň separovat jednotlivé druhy a efektivně využívat každý neproblémový segment. První premisu se vloni zabezpečit podařilo: v meziročním srovnání Češi snížili obsah svých odpadových nádob z cca 320 na citovaných 308 kg. Problematická spokojenost by podle bilancí ČSÚ mohla zavládnout i co do třídicích a recyklačních aktivit obyvatelstva: zatímco před 10 roky se odpovědnou separací podařilo zachránit cca 16 kg hmoty, vloni to už bylo cca 43 kg. Jenže: předloni domácnosti atakovaly hranici 46 kg na osobu a rok… Individuální, barevně označené kontejnery (zejména na sídlištích) na zpracovatelských linkách vydávají řadu užitečných „pokladů“. Převedeno opět na jednu osobu, ve zmíněných 43 kg dominovaly papírové zbytky (cca 14 kg) a v těsném závěsu za nimi sklo (cca 11 kg) a plasty (cca 10 kg). Češi odpadem neplýtvají. Podle EUROSTATu: tento ukazatel v EU28 těsně překračuje hranici půl tuny na hlavu. Přesněji: 503 kg. Odpadovými „rekordmany“ jsou opakovaně Dánové (cca 718 kg) a na opačném pólu Estonci (cca 298 kg). Podle ekonomů je to však ukazatel jen podružný: stále větší pozornost je třeba soustředit na energetické a termické zpracování komunálních zbytků. A v tomto směru se zatím pyšnit nemůžeme. Kritizovat české domácnosti z vršení pyramidy odpadů by nebylo fair. Mnohem větší masu jej vygenerují průmyslové, zemědělské a potravinářské podniky. Bilance za loňský rok: 23,4 mil. t. Varovný je podíl tzv. nebezpečného odpadu: už několik let podílově setrvává nad hranicí 6 %. Podnikatelská sféra se cítí kritikou produkované masy odpadů roztrpčena a poukazuje na nemalý vklad stavebnictví a jednotlivých měst a obcí. Obhajoba je to chatrná: při rozsáhlé krizi, která postihla především stavební výrobu, radnice a stavbaři přispěli do celostátní kvóty odpadu „jen“ 3,5 mil t. Meziroční poklesy byly evidentní i po započtení sběru po sanacích dopadů přírodních živlů, pokračující eliminace staré ekologické zátěže, vyřazovaného elektrotechnického a elektronického zařízení, rezavějících autovlaků a dalšího haraburdí. Nejenom energetici v této souvislosti doporučují, aby se řízenému sběru a termickému využití všeho vhodného odpadu věnovala zvýšená pozornost v dopracovávané nové Státní energetické koncepci a návrhu Surovinové politiky ČR na příští období. K intenzívnějšímu sběru a třídění průmyslového a komunálního odpadu lze napomoci jak novou a přísnější legislativou, tak promyšlenou dotační politikou (kupř. v rámci operačního programu Životní prostředí). Jak ukazují pozitivní příklady ze sousední SRN a Rakouska, z titulu posilování energetické a ekologické bezpečnosti státu je mnohem efektivnější svážené odpady spalovat. Velmi razantně bude muset nová vláda a nový parlament řešit problematiku importu různých druhů odpadu do ČR. Nejedná se o žádný marginální problém. Podle statistiky jen vloni překročilo naše hranice na 800 000 (!) t této nevábné hmoty. Dynamiku dovozů odpadu do ČR pak velmi přesvědčivě signalizuje meziroční komparace: ve srovnání s předloňskem to bylo o bezmála 4/5 více. B. Grabovský
