Pokračujeme v seriálu o zajímavostech různých jazyků světových i menších. Články připravujeme ve spolupráci s jednatelem českého zastoupení STAR Group panem Ing. László Jankovicsem, který sám hovoří 6 jazyky a překladatelství a překladatelským technologiím se věnuje 19 let. Je spoluzakladatelem a ředitelem české pobočky mezinárodní překladatelské a softwarové agentury STAR Group. Pravidelně přednáší o efektivní lokalizaci technické dokumentace, mj. na MSV. Po němčině a angličtině se dnes podíváme na jazyk frankofonních zemí a na ruštinu. Francouzština je v žebříčku světových jazyků na 14. místě se svými 76 miliony rodilých mluvčích. Připočteme-li i mluvčí, kteří se tento románský jazyk naučili jako druhý či další jazyk, blíží se číslo 220 milionům. Francouzštinou (dříve též zvanou franština) se hovoří především ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Kanadě a v mnoha zemích Afriky. Počátky vývoje francouzštiny jsou spojovány s pronikáním římského vojevůdce Julia Caesara do Galie od roku 58 př. n. l. Původní keltský jazyk Galů přežíval hlavně v mluvené podobě i nadále. Tento proces, zvaný romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat dodnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině. Z francouzštiny pochází velká část mezinárodních slov – až 70 % slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně vlastně latinský) původ. Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších organizací, dnes je však vytlačována angličtinou, díky níž její význam upadá (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí). Používá částečně spřežkový pravopis a systém přízvuků: čtyři pro samohlásky a jeden pro souhlásky. Systém slovesných časů je mnohem složitější než v češtině. Francouzština rozlišuje šest minulých časů, jeden přítomný a tři budoucí. Za povšimnutí stojí zajímavý a celkem komplikovaný systém číslovek, který nevychází zcela z desítkové soustavy. Např. číslovka „sedmdesát“ není odvozena z číslovky „sedm“, místo toho se řekne „soixante-dix“, tedy doslova „šedesát deset“. Doslovný překlad osmdesátky je „čtyři dvacítky“, 99 se dokonce řekne „čtyři dvacet deset devět“. Tento tradiční systém se ale v některých oblastech zpravidelňuje, např. výrazy septante (70) a nonante (90) se používají oficiálně ve Švýcarsku a Belgii. Ruština Ruština je se svými 167 miliony rodilých mluvčích světovým jazykem číslo osm. Celkový počet mluvčích (tedy včetně těch, kdo mají ruštinu jako druhý jazyk) však dosahuje téměř 280 milionů. Jako jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po velké rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny dodnes žijí v mnoha zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost. V době velmocenského postavení Sovětského svazu po druhé světové válce byla ruština hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP. V řadě z nich se tento jazyk povinně vyučoval na školách, např. v Československu do roku 1990. Ruština je oficiálním jazykem v Rusku i několika dalších postsovětských republikách. Významné ruské menšiny žijí na Ukrajině, v Kazachstánu, Bělorusku, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Uzbekistánu a Izraeli. Kvůli svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů. Ruská federace je totiž stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním jazykem. Ruština se jako lidový jazyk objevovala paralelně s ní v kronikách a právních dokumentech. V 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku, v 19. století pak k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury. V roce 1917 pravopisná reforma mj. opět zjednodušila písmo. Ruština má 6 pádů, oproti češtině chybí vokativ (5. pád). Slovesa se časují podobně jako v češtině. Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, musí být vyjádřen alespoň osobním zájmenem. V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být a v přítomném čase chybí spona (významové sloveso být). Na rozdíl od sousední běloruštiny a ukrajinštiny (a ovšem češtiny a slovenštiny) se v ruštině praslovanské [g] nezměnilo na [h].